Článek
Ráno začalo úplně stejně jako poslední týdny. Budík jsem třikrát odložila, rychlá sprcha, do toho kafe, chleba s máslem, krabička do školky. Matyáš obcházel po bytě v kraťasech a tvrdil, že mu zima není. Já jsem zároveň hlídala čas a snažila se ho dostat do tepláků, protože venku bylo sotva deset stupňů. Pořád jsem měla v hlavě včerejší hádku s Petrem kvůli penězům, spala jsem mizerně a ráno jsem v zrcadle viděla oteklé oči. V koupelně jsem to přetřela korektorem a make-upem, abych to aspoň trochu schovala. Nechtěla jsem, aby se mě ve školce někdo ptal, jestli jsem v pořádku. Do školky jsme dorazili na poslední chvíli, jen jsem mezi dveřmi zamumlala „dobré ráno“ na paní Janu, rychlé „ahoj“ na Matyáše a v hlavě jsem si odškrtla další povinnost, kterou jsem zvládla jen tak tak.
Když vás učitelka zavolá stranou
Odpoledne mi odpadla porada, takže jsem do školky vyrazila dřív, než jsem mu ráno slíbila. Měla jsem z toho dobrý pocit, poslední dobou ho vyzvedávám skoro mezi posledními a pokaždé je mi líto, když ho vidím sedět u stolu, jak si tiše maluje. Říkala jsem si, že to dneškem aspoň trochu vyvážím. Když jsem vešla do třídy, paní Jana se na mě usmála, ale pak řekla, jestli bych s ní mohla na chvíli do prázdné třídy vedle. Jakmile to dořekla, začala jsem být nervózní. Automaticky mě napadlo, že se asi s někým popral nebo něco rozbil. Matyáš mezitím běžel pro batoh a já šla za ní. Zavřela za námi dveře a dívala se na mě takovým zvláštním, trochu soucitným způsobem. Byla jsem hodně napjatá.
Řekla, že dopoledne děti kreslily svoje rodiny a u toho si povídaly. A že prý Matyáš mezi řečí řekl: „Maminka kvůli taťkovi pořád brečí.“ Když tu větu zopakovala, bylo mi z toho úzko a nemohla jsem chvíli nic říct. Čekala, co na to řeknu, a já měla nutkání se hned bránit. Že to určitě přehání, že to tak není, že teď máme jen náročnější období. Místo toho ze mě vypadlo něco o tom, že jsme s Petrem v napětí, hodně práce, hypotéka, starosti, že jsme unavení. Slyšela jsem, jak můj vlastní hlas zní nejistě a omluvně. Viděla jsem na ní, že ji to úplně neuklidňuje, a mně bylo hrozně trapně, že náš domácí chaos je najednou téma i tady ve školce, kde jsem doufala, že Matyáš má své klidné a bezpečné místo.
Jedna věta, která rozbije iluzi klidu
Paní Jana pak klidně řekla, že děti často vnímají věci jinak než my dospělí. Že ta věta „maminka kvůli taťkovi brečí“ může pro něj znamenat, že se cítí bezmocný nebo vyděšený. Jak to říkala, cítila jsem, jak se mi oči plní slzami, ale před ní jsem je prostě zatlačila. Jen jsem přikývla a řekla, že si s Matyášem doma promluvím. Nabídla mi, že kdybych cokoliv potřebovala, můžu se kdykoliv ozvat, že je tam i školní psycholožka a že není ostuda si říct o pomoc. V tu chvíli mi došlo, že už několik měsíců funguju jen mechanicky. Do práce, domů, do školky, nákup, vyprat, dohadování s Petrem, a předstírám, že to mám všechno pod kontrolou. Když jsem vyšla z té třídy zpátky na chodbu, měla jsem pocit, že na mě všichni rodiče koukají. Přitom si mě nikdo ani moc nevšímal, každý měl svoje děti a svoje starosti.
Cestou domů jsem se snažila tvářit normálně. Povídala jsem si s Matyášem o tom, co dnes dělali, co měli k obědu, kdo seděl vedle něj. Ale pořád jsem musela myslet na tu větu, kterou řekl ve školce. Po pár minutách jsem to už nevydržela. Nadechla jsem se a zeptala se ho, jak to myslel, že kvůli tátovi brečím. Řekl to úplně samozřejmě, bez přemýšlení. Že když se s tátou večer hádáme v obýváku a já pak jdu do ložnice a zavřu se tam, tak mě slyší, jak tam brečím. A že se bojí, že už spolu nebudeme. Zůstala jsem stát na chodníku, lidi nás obcházeli, a já měla chuť ho v tu chvíli jen obejmout a omlouvat se mu za všechny ty večery, kdy jsem si myslela, že „to nějak přejde“ a že to tak neprožívá. Místo toho jsem mu řekla, že mě mrzí, že se bojí, a že jsme s tátou někdy hloupí, když zapomínáme, že nás slyší.
Co slyší děti za zavřenými dveřmi
Večer, když usnul, jsem si sedla s Petrem do kuchyně a řekla mu, co se stalo ve školce. Nejdřív mávnul rukou, že děti si vymýšlí a že učitelky jsou přecitlivělé. Trochu mě to vytočilo, ale tentokrát jsem se nezvedla od stolu. Zopakovala jsem mu přesnou větu, kterou Matyáš řekl, a popsala jsem mu, jak se u toho tvářil, když jsme šli domů. Jak mi řekl, že se bojí, že už spolu nebudeme. Viděla jsem, jak se mu v obličeji něco změnilo. Přestal se tvářit obranně a spíš unaveně. Bavili jsme se pak o tom, jak asi naše hádky vypadají z jeho pohledu. Jak sedí ve vedlejším pokoji a slyší každé zvýšení hlasu, každé prásknutí dveřmi. Došlo nám, že jsme tak zabraní do vlastních problémů, že úplně přehlížíme, že u toho někdo malý leží v posteli a všechno poslouchá. Domluvili jsme se, že se aspoň zkusíme krotit. Že věci, kvůli kterým se hádáme, si necháme na dobu, kdy není doma, nebo si o nich promluvíme klidněji. A že mu ráno společně řekneme, že se máme rádi, i když se někdy hádáme.
Druhý den ráno jsme šli do školky všichni tři. Byla jsem pořád stejně nevyspalá, zase jsme nestíhali a Matyáš si zase vymýšlel s ponožkami, ale něco bylo jinak. Když jsme vešli do třídy, neodbila jsem to rychlým „dobré ráno“. Počkala jsem, až paní Jana bude mít chvilku, a šla za ní. Poděkovala jsem jí, že mi to včera řekla, i když to pro mě bylo nepříjemné. Řekla jsem jí, že jsme si doma o všem promluvili a že jsme Matyášovi vysvětlili, že se nerozcházíme, že se jen někdy hloupě hádáme. Jen kývla a řekla, že je ráda, když rodiče reagují, protože to hlavní je, aby se děti cítily bezpečně. Když jsem pak vycházela ze školky směrem do práce, nebyla jsem o nic méně unavená než předchozí dny. Ale měla jsem pocit, že jsem aspoň něco začala dělat jinak. Že ta jedna věta, kterou Matyáš mezi řečí pronesl u kreslení, pro mě byl sice hodně nepříjemný moment, ale možná přesně ten, který jsem potřebovala, abych se nad vším konečně zamyslela.
