Článek
Bylo chladné říjnové ráno a přemýšlela jsem, co musím stihnout, než mi ve dvanáct začne online porada. Na devátou jsem měla domluvené přezutí v malém pneuservisu v průmyslové zóně. Poslední týdny u nás v práci omezili zakázky a mně zkrátili úvazek. V číslech to nebyla katastrofa, ale stresovalo mě to. V čekárně jsem si nalila kafe z automatu, sedla si, vytáhla telefon a projížděla e‑maily. Chtěla jsem využít těch pár minut, než si vezmou moje auto na hever a v klidu odpovědět aspoň na to nejdůležitější.
Zpoždění, které otevřelo nečekanou šanci
Když jsem zrovna položila telefon po hovoru s kolegyní, ve kterém jsem si postěžovala, že mám zase méně hodin, přišel majitel a omluvil se: „Máme asi dvacet minut zpoždění, je to teď nápor. Je všechno v pohodě? Potřebujete něco?“ Vypadalo to, že zaslechl konec hovoru. Usmál se a řekl: „My bychom teď upřímně uvítali někoho na papíry. Co děláte?“ Chvíli jsem se zarazila, protože jsem tam nepřišla kvůli práci. Řekla jsem pravdu: že mám zkušenosti s administrativou, plánováním a zákaznickou podporou a že teď mám zkrácený úvazek.
Posadil se ke mně na kraj plastové židle a začal popisovat, že nestíhají evidovat zakázky, hlídat termíny a volat lidem potvrzení. „Máme to všude, papírky, sešit, něco v mailu. Pak volá někdo třikrát a já nevím, kde co je,“ povzdechl si. Ptal se, s čím mám zkušenost. Vysvětlila jsem, že jsem zajišťovala kalendáře techniků, faktury, e‑maily zákazníkům, a že mi dává smysl mít jedno místo, kde je všechno pohromadě. Když na pultu hledal nějakou poznámku a nemohl ji najít, navrhla jsem jednoduchý sdílený kalendář v Googlu nebo na Seznamu, případně tabulku, kde by se psaly zakázky, termíny a stav. „Nic složitého, jen aby všichni věděli, co následuje,“ dodala jsem.
Od slov k nabídce na dohodu
Z dílny přišla jeho žena s blokem a on na ni kývl: „To je ta paní, o které jsem mluvil.“ Podívala se na mě a bez okolků řekla: „Tohle doma řešíme každý večer a už na to nemáme nervy. Nezkusila byste k nám jednou až dvakrát týdně na pár hodin přijít? Na dohodu.“ Byla přímá, ale netlačila. Řekla jsem, že po práci můžu dorazit pozdě odpoledne a v pátek mám volnější dopoledne. Zajímalo mě, co přesně by si představovali, jaké nástroje používají, kdo by mě zaškolil a jak by chtěli nastavit odměnu. Odpověděli, že by mi dali volnou ruku v postupu, ale že potřebují, aby to bylo přehledné a pravidelné.
Majitel vytáhl ze šuplíku ošoupaný pořadač. V něm se hromadily papírky s čísly, jména na lístečcích a vytištěné e‑maily bez odpovědi. „Tohle potřebujeme převést do nějakého pořádku,“ řekl. Chtěl vědět, jestli zvládnu založit jednoduchý přehled, probrat staré žádosti, volat lidem z jejich firemního telefonu a odpovídat z jejich e‑mailu. „Dáme vám přístupy, ukážeme, jak to děláme teď a řeknete, co změnit,“ dodal. Řekla jsem, že to je přesně to, co umím, a že klidně přijdu na zkoušku už příští týden. Vyměnili jsme si čísla a e‑maily, dohodli čtvrtek po obědě, předběžnou hodinovou sazbu a že půjde o DPP. Nikdo z nás to nekomplikoval, šlo nám o to začít a uvidět, jak to půjde.
Od přezutí k nové rutině v kalendáři
Mezitím mi z dílny mávli, že auto je hotové. Šla jsem k pultu zaplatit a vytáhla kartu. Přemýšlela jsem nad tím, co se právě stalo. Přišla jsem kvůli přezutí a odejdu s konkrétní domluvou na přivýdělek, který se mi teď hodí. Nepůsobilo to jako náhoda, spíš jako jednoduché propojení toho, co umím, s tím, co někdo zrovna potřebuje. Nebylo v tom velké rozhodování, jen rozumný krok.
Venku jsem si zapnula kabát, sedla si do auta a poslala krátkou SMS s potvrzením čtvrtečního času. Do kalendáře jsem si přidala novou událost „pneuservis – administrativa“. Ulevilo se mi. Nebyla to euforie, spíš klidný pocit, že jsem něco malého posunula. Mám respekt z toho, že se budu muset v jejich provozu zorientovat, ale těší mě, že to přišlo přirozeně a bez nátlaku. Nastartovala jsem, podívala se na hodiny a vyrazila domů. Do polední porady zbývalo dost času. Stačilo jen přejít od kol k e‑mailům, tentokrát už s o něco lehčí hlavou.
