Článek
Na hory do Pece jsme jeli ve čtvrtek večer po práci. Oba jsme byli po týdnu vyřízení, ale zároveň jsme se těšili, že konečně „vypneme hlavu“. Penzion jsem vybrala já, procházela jsem fotky, recenze, porovnávala ceny, až jsem měla pocit, že jsem fakt našla něco fajn. Nebylo to úplně levné, brali jsme to jako odměnu za poslední měsíce, kdy jsme se doma často jen míjeli mezi notebookem a postelí. Přítel mi v tom výběru věřil, moc to neřešil, jen se ptal, jestli bude blízko sjezdovka. Vyjeli jsme po šesté, po dálnici jsme toho moc nenamluvili, oba jsme byli spíš unavení. Do Pece jsme dojeli za tmy, rychle se ubytovali, shodili batohy na zem a šli spát. Usínala jsem s pocitem, že ráno se probudíme do zasněženého rána a začne víkend, na který jsme se těšili.
Budíček v půl šesté a snídaňové vystřízlivění
Místo klidného rána mě v půl šesté vzbudil dupot na chodbě. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, ale pak se přidal křik, bouchání dveří, hlasité povídání. Hluk byl opravdu silný. Chvíli jsem čekala, jestli se to neutiší, ale bylo to spíš horší. Přítel se převalil, ospale zanadával, vstal a zkusil víc zavřít okno, ale zvenku byl slyšet provoz a nějaký stroj na sníh nebo rolba. Leželi jsme vedle sebe, koukali do stropu a bylo jasné, že z dospávání po náročném týdnu nebude nic. Až později jsme zjistili, že na patře s námi je školní lyžařský kurz a děti prostě vstávají brzy. V tu chvíli jsem se ale poprvé cítila zklamaně – ukázalo se, že ten „klid na horách“ se nekoná už u ranního budíčku, o který jsem vůbec nestála.
Řekli jsme si, že to spraví snídaně. V hlavě jsem měla představu voňavého pečiva, vajíček, něčeho domácího, klidné jídelny. Místo toho jsme vešli do úplně přeplněného prostoru, plného hluku a front. Stoly obsazené, děti v kombinézách, učitelé pobíhající mezi nimi. Na stolech studené párky, gumový toast, rozpustná káva v termosce. Personál se očividně snažil, ale nezvládal to, všichni byli napjatí. Přítel se to snažil odlehčit vtipy, že „hlavně že je to all you can eat“, ale mně z toho bylo úzko. Cítila jsem se trapně, že jsem tohle ubytování vybrala, že jsem uvěřila pěkným fotkám a recenzím, které asi psal někdo úplně jiný než my. On nic neříkal, jen jsem na něm viděla, že to taky není to, co čekal.
Smůla na svahu a co vyplavalo na povrch
Po snídani jsme si řekli, že hlavní je stejně lyžování. Vrátili jsme se na pokoj, oblékli termoprádlo, zapnuli přezkáče, vzali lyže na rameno a vyrazili směrem k areálu. Už cestou začalo drobně pršet, sníh na chodníku byl spíš šedý než bílý. Dole pod sjezdovkou bylo víc bláta než sněhu, lidi stáli v hloučcích a koukali na informační tabuli. Když jsme přišli blíž, svítila tam zpráva, že lanovka je kvůli silnému větru mimo provoz a že není jasné, jestli se to během dne změní. Chvíli jsme tam stáli s lyžemi v ruce a já cítila, jak mi je z toho úzko. Tohle měl být ten den, kvůli kterému jsme si brali volno a šetřili peníze. Přítel řekl něco ve stylu „tak to je super“, snažil se znít klidně, ale bylo znát, že je naštvaný. Cestou zpátky do penzionu, mezi ostatními zklamanými lidmi, jsem měla chuť se prostě otočit, sednout do auta a jet domů. Jenže představa další dlouhé cesty po noci za volantem mě spíš děsila.
Na pokoji to ticho dlouho nevydrželo. Přítel začal tím, že je to celé smůla, ale pak z toho byly výčitky. Řekl, že jsem se nechala zblbnout fotkami, že jsme za ten víkend dali dost peněz, které jsme si nějakou dobu odkládali, a že jsme je v podstatě zbytečně utratili. Bránila jsem se, že počasí neovlivním a že jsem to myslela dobře. Jenže zároveň jsem cítila, jak mě to zasahuje. Z nevyspání a únavy z práce se rychle dostaly na povrch i další věci – že na sebe nemáme čas, že pořád jen něco plánuju a tlačím a pak jsem zklamaná, když to není dokonalé. On zase vytáhl, že se mi někdy bojí říct, že by radši nic neplánoval a jen byl doma. V jednu chvíli jsme oba zmlkli. Seděli jsme každý na své straně postele, zabaleni do dek, a koukali před sebe. Bylo zvláštní být na „romantickém“ víkendu a jen vedle sebe mlčet.
Jiný víkend, než jaký jsme plánovali
Po nějaké době mi došlo, že teď máme dvě možnosti: buď se sebereme a pojedeme domů, nebo tu zůstaneme a zkusíme to pojmout úplně jinak. Řekla jsem nahlas něco ve smyslu, že už to máme stejně zaplacené a že já na řízení nemám sílu, tak jestli to nezkusíme vzít prostě jako víkend bez lyží. Že můžeme chodit pěšky, sedět v hospodě, být spolu, ale bez velkých očekávání. Přítel nejdřív jen pokrčil rameny, ale nakonec souhlasil. Možná proto, že sám nechtěl přiznat, jak moc ho to mrzí. Oblékli jsme nepromokavé bundy, nechali lyže v lyžárně a vyrazili na procházku nad Pec. Pršelo, nikde skoro nikdo, šli jsme pomalu a po chvíli jsme se začali bavit normálně. O tom, jak jsme si oba ten víkend představovali, jak si často maluju věci dopředu a on se tomu přizpůsobí, i když by to udělal jinak. Večer jsme skončili v malé hospodě v centru. Seděli jsme tam u piva a polévky, bez velkých gest, ale docela upřímně. Mluvili jsme o tom, jak si idealizujeme nejen dovolené, ale i to, jak by měl vypadat náš vztah. Nebyl to žádný velký zlom ani romantické usmíření, spíš malé střízlivění. Odjížděla jsem domů s pocitem, že ten víkend nebyl takový, jaký jsem chtěla, ale možná nám ukázal něco, co bychom jinak přehlíželi.
