Článek
Po práci jsem měl nezvykle volné odpoledne a cestou z kanceláře jsem si všiml nového kadeřnictví o ulici dál. Ve výloze svítil nápis „bez objednání“ a já si uvědomil, že u svojí kadeřnice jsem nebyl už docela dlouho. Ona měla zrovna dovolenou, vypadal jsem zarostle a říkal jsem si, že na tom vlastně není co zkazit. Vešel jsem dovnitř, v čekárně nikdo, jen jedna kadeřnice, která se na mě otočila, usmála se a hned mě pozdravila, jestli jdu na střih. Přikývl jsem, rychle jsem zaregistroval ceník někde na zdi, ale nijak jsem ho nestudoval. V hlavě jsem měl nastavené, že to bude plus minus stejné jako všude, a dál jsem to neřešil.
Nenápadná nabídka, která se prodražila u kasy
Posadila mě k mycímu stolku a začala mi mýt vlasy. Mezi řečí se na mě podívala a řekla, že mám dost zničené konečky, a jestli nechci nějakou regenerační péči, že by mi to docela pomohlo. Stála tam s lahvičkou v ruce, čekala na odpověď a mně v tu chvíli přišlo trapné říct ne. Nechtěl jsem vypadat jako někdo, kdo šetří na každé blbosti, tak jsem prostě kývl. Ani mě nenapadlo zeptat se, jestli je to navíc a kolik to stojí, bral jsem to automaticky jako součást služby. Během stříhání byla celou dobu milá, povídali jsme si úplně normálně a střih se mi při pohledu do zrcadla fakt líbil. V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem možná našel i náhradu za svou stálou kadeřnici.
Problém nastal až u pokladny. Přešli jsme k ní, ona si otevřela diář vedle kasy, něco si tam poznamenala, naklikala položky a pak řekla částku. Byla asi o třetinu vyšší, než jsem zvyklý platit jinde. V hlavě mi to hned seplo – ceník jsem nečetl, maska bude určitě příplatek a já jsem se nechal nachytat. Zároveň mi to ale bylo nepříjemné, protože mi bylo hloupé to jen tak zaplatit a dělat, že je to v pohodě. Automaticky jsem se ohradil, že to asi nebude správně, že pánský střih tolik nestojí a že jsem čekal úplně jinou částku. Slyšel jsem sám sebe a věděl jsem, že zním spíš naštvaně než překvapeně.
Z obranného módu k nečekané omluvě kadeřnice
Ona trochu znejistěla, podívala se směrem ke zdi a rukou ukázala na ceník. Tam byla jasně rozepsaná položka „pánský střih“, „mytí“ a pod tím „regenerační maska“. Jakmile jsem to viděl, došlo mi, že to není žádný podvod, jen prostě věc, kterou jsem si neověřil. Jenže já už byl v obranném nastavení, a tak jsem z něj neuměl rychle vycouvat. Řekl jsem jí, že jsem o žádném příplatku nevěděl, že mi nikdo neřekl, že je ta péče navíc, a že jsem s tím takhle nesouhlasil. Začal jsem si brát bundu ze židle, automaticky jsem si stoupl a tím jsem jí dal najevo, že s tou částkou fakt nejsem v pohodě. Hlavou se mi honilo „nenech se napálit“ a zároveň „mohl sis to přečíst, kdybys chtěl“.
Chvilku bylo ticho, jen zvuk kasy. Pak promluvila klidným hlasem, bez podráždění. Řekla, že chápe, že mě to zaskočilo, a že je to vlastně její chyba, že mi předem neřekla, že je maska samostatně placená. Že to měla říct jasně, než ji použila. Znělo to upřímně, žádné vymlouvání. A hned dodala, jestli by pro mě bylo v pořádku, kdyby mi naúčtovala jen střih a mytí a masku ze zakázky smazala. Jak to říkala, všiml jsem si, že spíš znervózněla, bála se, aby z toho nebyla scéna, ale zároveň mi chtěla vyjít vstříc. V tu chvíli jsem se začal uklidňovat, protože na ní bylo vidět, že se mě nesnažila vědomě natáhnout, jen to prostě špatně odkomunikovala.
Kolik zaplatit a co si z toho odnést
Nechal jsem si chvilku na rozmyšlenou, stál jsem tam s peněženkou v ruce a uvědomoval jsem si, jak jsem na to sám přistoupil. Souhlasil jsem s tou péčí jen proto, abych nevypadal jako skrblík, a teď jsem se snažil celou zodpovědnost hodit na ni. Uvědomil jsem si, že kdybych se v klidu zeptal „a je to v ceně?“ nebo si přečetl ten ceník, nic z toho by se nestalo. Podíval jsem se na ni a řekl jsem, že mi přijde fér zaplatit aspoň část té masky, když jsem s ní souhlasil. Navrhl jsem, že bych zaplatil nějakou prostřední částku mezi tím, co mi nabídla, a původní cenou. Chvilku jsme to přepočítávali, dohodli jsme se na kompromisu, já zaplatil a rozloučili jsme se nakonec docela v dobrém, i když pořád zůstával trochu trapný pocit na obou stranách.
Cestou domů jsem si v hlavě přehrával, co se stalo. Mrzelo mě, že jsem hned vystartoval, místo abych se normálně zeptal, jak k té částce došla. Zároveň mi to připomnělo, jak často se spoléhám na to, že „ono to nějak dopadne“, místo abych si dopředu vyjasnil podmínky. Řekl jsem si, že příště se prostě zeptám na cenu dopředu a nenechám se tlačit do věcí jen proto, abych vypadal jako někdo, kdo neřeší peníze. A taky že když už mám pocit, že je něco nefér, zkusím to příště říct míň ve stylu útoku a víc jako normální otázku. Nakonec mě tahle návštěva kadeřnictví nestála jen pár stovek, ale přiměla mě přemýšlet o vlastní pýše, a to pro mě bylo možná důležitější než samotný účet.
