Článek
Vzbudila jsem se dřív než kamarádka, což se mi v cizím bytě stává skoro vždycky. Ona tvrdě spala, já jsem chvíli koukala do stropu a pak to vzdala. Měla jsem jen tričko na spaní a kraťasy, do batohu jsem nechtěla lézt, abych ji nebudila. Potichu jsem se vyplížila do kuchyně s plánem udělat si kafe a chvíli si tam posedět, než se probudí. V hlavě jsem měla její větu z večera, že přítel je na služebce a vrací se až další den. Brala jsem jako samozřejmost, že jsme v bytě samy a že mě tu ráno nikdo jiný neuvidí.
Nečekaný návrat a dotek, který spustil alarm
Stála jsem u linky s hrnkem pod kávovarem a snažila se dělat co nejmenší hluk. Bylo ticho, slyšela jsem jen bublání vody. Najednou klíče v zámku. Zarazila jsem se a v tu vteřinu mi nedošlo vůbec nic rozumného, jen prudký strach, že je někdo cizí v bytě. Slyšela jsem kroky v předsíni, automaticky jsem si stáhla tričko níž přes stehna a doufala, že aspoň trochu vypadám, že tam patřím. Do kuchyně vešel její přítel, rozcuchaný, v mikině, s batohem přes rameno. Viděla jsem ho předtím jen párkrát někde v hospodě, spíš z rychlíku. Došlo mi, že se asi vrátil ze služebky dřív, ale nikdo mi to neřekl. Usmál se a prohodil něco ve smyslu: „To je hezký přivítání, cizí ženská v naší kuchyni,“ a šel ke mně blíž.
Zasmál se tomu, jako by to byl neškodný vtip. Já jsem se snažila nějak neurčitě usmát, ale uvnitř jsem byla napjatá. On natáhl ruku a lehce mi sáhl na rameno se slovy: „Dobré ráno, doufám, že jsem tě nevyděsil.“ V jeho tónu bylo něco hodně uvolněného, jako kdybych byla kamarádka, co u nich spí běžně. Pro něj to zjevně bylo přátelské gesto, takový dotek na uvítanou. Mně se v tu chvíli ale vybavila úplně jiná situace – bývalý přítel jiné kamarádky, který přesně takhle začínal. Nevinný vtípek, ruka na rameni, na bedrech, komentáře o tom, jak „pěkně vypadám po ránu“, a pak postupné posouvání hranic. Cítila jsem paniku a zároveň vztek, že by se to mohlo opakovat.
Ostrá reakce, trapné ticho a zkažená snídaně
Reagovala jsem dřív, než jsem si stihla něco promyslet. Instinktivně jsem ucukla dozadu a dost nahlas jsem řekla: „Prosím tě, nesahej na mě, fakt o takový vtípky nestojím, zvlášť když vedle spí tvoje holka.“ Hlas jsem měla ostřejší, než jsem čekala sama od sebe. V tu chvíli jsem měla pocit, že když nebudu razantní, zase to skončí tím, že si někdo bude zkoušet, co si může dovolit. On úplně ztuhnul, zrudnul a rychle začal koktat, že nic nemyslel, že mě chtěl jen pozdravit. V kuchyni nastalo takové to trapné ticho, kdy slyšíte i kapku z kohoutku. Trvalo to pár vteřin, ale mně přišlo nekonečné.
Z ložnice se ozvalo zavrzání postele a za chvilku přišla kamarádka do kuchyně, rozcuchaná, s výrazem „co jsem to zaspala“. Hned jí došlo, že je tam nějaké napětí, a zeptala se, co se děje. Její přítel rychle řekl něco ve stylu, že mě asi nešikovně pozdravil a já jsem se naštvala. V tom rozjetém afektu jsem zopakovala, že mi není příjemné, když na mě někdo sahá a už vůbec ne, když jsem v pyžamu. Kamarádka vypadala zaskočeně, snažila se to shodit vtípkem, že „to jsme se pěkně probudili“, ale nefungovalo to. Snídaně se během pár minut změnila v hodně rozpačité sezení, kde si každý hlídal, co řekne. Mezi řečí koukla na mobil a utrousila, že jí večer psal, že se možná vrátí dřív, ale že si to přečetla až teď ráno.
Staré rány, vysvětlování a nastavování hranic
Když si její přítel šel do ložnice pro věci a nechal nás dvě samotné v kuchyni, kamarádka se ke mně otočila a potichu se zeptala, co se děje a proč mě to tak rozhodilo. Už jsem byla trochu klidnější, tak jsem jí vysvětlila svoje staré zkušenosti. Povídala jsem o tom, jak jeden bývalý partner jiné kamarádky roky „nenápadně“ testoval, co může, a jak jsme to všechny dlouho zlehčovaly. Řekla jsem jí, že jsem na jakékoli dvojsmysly nebo doteky od partnerů kamarádek prostě alergická. Že vím, že možná reagovala moje minulost víc než to, co se opravdu stalo, ale že mi prostě nebylo dobře. Ona řekla, že ho zná a že si je jistá, že neflirtoval, ale zároveň dodala, že chápe, že si takové chování nechci nechávat líbit a že je dobře, že jsem to řekla nahlas.
Když jsem se po snídani balila k odchodu, atmosféra byla pořád trochu hustá, ale mluvily jsme spolu normálně. V předsíni na mě její přítel počkal a navrhl, jestli bychom si to nemohli krátce vyjasnit. Stáli jsme oba u dveří, on vypadal nervózněji než ráno. Řekl, že ho mrzí, že mě vyděsil, a že mu vůbec nedošlo, jak může působit, když sahá na někoho, kdo je v pyžamu a skoro ho nezná. Že je zvyklý zdravit lidi „po kamarádsku“ a nenapadlo ho, že to pro mě může být úplně jiná situace. Já jsem mu na rovinu řekla, že jsem asi přehnala tón, že jsem do toho promítla něco, co s ním osobně nesouviselo, ale že na svých hranicích trvám.
Odcházela jsem s pocitem studu z té přehnané reakce, zároveň se mi ale ulevilo, že jsem se nepřizpůsobila víc, než mi bylo příjemné. A že jsme si to nenechali jen nevyřešené. S kamarádkou jsme si pak ještě psaly, ujistila jsem ji, že mezi námi je to v pořádku, jen si prostě příště líp pohlídám, v čím bytě a s jakým nastavením usínám. A vím, že až mě příště někdo nečekaně pohladí po rameni, už aspoň budu vědět, odkud se ta moje reakce bere.
