Článek
Seděla jsem na začátku prosince večer u stolu s diářem, hrnkem čaje a klasickým papírem na seznam cukroví. Automaticky jsem začala psát: vanilkové rohlíčky, linecké, vosí hnízda, perníčky… během pár minut jsem byla u dvacítky a pořád měla pocit, že mi něco chybí. Jenže tentokrát to bylo jiné. Po celém dni v práci mě bolely nohy, byla jsem zmrzlá a jen představa, že zase strávím několik víkendů u trouby, mě skoro fyzicky unavovala. Došlo mi, že poslední roky jsem u toho byla podrážděná, štěkala na děti, že mi zavazí v kuchyni, a místo nějaké pohody jsem jen kontrolovala plechy a hodiny. Chvíli jsem nad papírem seděla a nakonec jsem tu dvacítku prostě škrtla. Napsala jsem tři druhy, připsala otazník a poprvé v životě si připustila, že letos prostě nebudu péct „to svoje“ všechno.
Když rodině oznámíte konec maratonu
Druhý den u večeře jsem se rozhodla to říct nahlas. Seděli jsme u stolu, děti jedly polévku, manžel něco vyprávěl z práce a já jsem do toho trochu nejistě vstoupila: „Hele, já vám něco musím říct. Letos nebudu dělat to naše obrovské množství cukroví. Maximálně pár druhů.“ Čekala jsem, že se děti ozvou, že bez vosích hnízd to nejsou Vánoce, nebo že manžel řekne něco o tradici. Místo toho syn jen pokrčil rameny a dcera se zeptala: „A můžeme si aspoň jednou něco upéct spolu?“ Manžel jen poznamenal, že kdyžtak něco koupíme v cukrárně, že o nic nejde. Překvapilo mě, jak klidně to vzali. Najednou mi došlo, že to celé řeším přehnaně hlavně já, a trochu jsem se za sebe styděla, jak moc jsem na sebe kvůli cukroví sama tlačila.
Největší obavy jsem ale měla z toho, jak na to zareaguje moje máma. U nás doma se vždycky srovnávalo, kdo kolik čeho zvládl upéct, a já jsem v tom automaticky pokračovala. Vzala jsem telefon a docela opatrně jsem řekla: „Hele, mami, já ti musím něco říct. Letos nebudu péct těch dvacet druhů. Možná jeden, dva, víc ne.“ Čekala jsem dlouhé ticho nebo ironickou poznámku. Máma chvíli mlčela a pak úplně klidně řekla, že to chápe, že ji samotnou už to taky nebaví. Přiznala, že letos taky omezila pečení, že už jí to fyzicky nedělá dobře. V tu chvíli se mi hodně ulevilo. Najednou jsem se necítila jako „líná dcera“, ale jako někdo, kdo jen přiznal, že má dost. Tím jsem měla jasno i ohledně rodičů a tchánů – prostě jim letos přivezeme jen něco málo koupeného a hotovo.
Jak vypadá víkend bez trouby
O víkendu, kdy bych normálně vstávala v šest, vytahovala máslo z lednice a připravovala si hromady těsta, jsem neměla žádný plán. Ráno jsme si s rodinou v klidu sedli ke snídani, nikdo nikam nespěchal, nikdo mi neříkal, ať už jdu „dělat to cukroví“. Po snídani jsme se spontánně domluvili, že půjdeme na vánoční trhy. Jindy bych to odkládala, že musím dodělat linecké, ozdobit perníčky, uklidit kuchyň. Teď jsem nic z toho dělat nemusela. Když jsme se odpoledne vrátili, kuchyň byla pořád uklizená, na lince žádná mouka, žádné plechy naskládané všude možně. Připadalo mi to nezvykle prázdné, skoro jsem měla nutkání něco zadělat, jen abych měla ten „svůj“ předvánoční pocit. Ale zároveň jsem cítila velkou úlevu, že nemusím nic dohánět a že je v bytě klid.
Týden před Vánoci zazvonila sousedka. V ruce držela krabici a trochu provinile se usmívala. „Mám toho cukroví strašně moc, nikdo to nesní, nechcete trochu?“ Ještě loni bych ji s úsměvem odmítla, protože bych měla plno vlastního. Letos jsem bez váhání řekla, že ráda, že jsme toho letos moc nepekli. Doma jsme se tomu smáli, že jsme zajištění, aniž bych já trávila hodiny u trouby. Bylo zvláštní, jak snadno se situace změnila. Roky jsem měla pocit, že když to neudělám já, tak nebudeme mít nic. A najednou mi někdo jen tak stojí ve dveřích s plnou krabicí.
Méně cukroví, víc skutečných Vánoc
Na Štědrý den jsme nakonec na stole měli tři druhy, které jsem s dcerou upekla jedno odpoledne po práci – nic dokonalého, ale naše. K tomu pár kousků od sousedky a něco koupeného. Ve srovnání s předchozími roky toho bylo mnohem méně, ale nikdo se nad tím nepozastavil. Všichni řešili spíš rybu, salát, stromek a dárky. V jednu chvíli mi došlo, že mě nebolí záda a nejsem protivná, protože „jsem toho zase moc dělala sama“. Po večeři jsem si opravdu sedla k rodině, povídali jsme si, nikam jsem neutíkala k lednici něco přendat, nic jsem nedomývala. Překvapilo mě, kolik energie mi zbylo jen díky tomu, že jsem si ušetřila to dlouhé vánoční pečení.
Večer jsem seděla v obýváku, koukala na poloprázdnou mísu s cukrovím a najednou mi došlo, že jediný člověk, který roky trval na dvaceti druzích, jsem byla hlavně já. Rodina byla spokojená, nikdo mi nic nevyčítal, naopak několikrát zaznělo, že letos byly Vánoce tak nějak klidnější. Uvědomila jsem si, že jsem se celou dobu snažila naplnit představu „správných“ Vánoc, kterou jsem si sama vytvořila podle toho, jak to dělala máma a jak jsem si myslela, že „se to má“. Nikdo po mně ale nikdy nechtěl seznam od jedničky do dvacítky. Sama pro sebe jsem si slíbila, že dvacet druhů už péct nebudu. Že když už budu péct, tak proto, že chci, a ne proto, že se to čeká. A že tenhle nový, klidnější pocit si chci do dalších Vánoc opravdu udržet.
