Článek
Sedím ráno u stolu s hrnkem kafe, koukám do kalendáře a na monitoru na mě bliká připomínka: schůzka s HR manažerkou. Týká se zkráceného úvazku, o který žádám po pár měsících zpátky v práci po rodičovské. Jsem nervózní, ale zároveň si říkám, že jsem pro firmu vždycky dělala první poslední, chodila včas, dodržovala termíny. Věřím, že se nějak domluvíme. Přesto mě poslední měsíce hlodá pocit, že je něco jinak. Přestali mi dávat větší úkoly, o projektech se často dozvídám jako poslední. Sama sobě to omlouvám tím, že asi ještě nejsem úplně zpátky „ve formě“ po rodičovské a že se to časem srovná. Nechci si připustit, že by za tím mohlo být něco jiného.
Výtah stojí, ale pravda se rozjíždí
Pár minut před schůzkou se zvedám od stolu a vyrážím z kanceláře, abych nepřišla pozdě. V chodbě čekám na výtah, je tam trochu ozvěna a jinak klid. HR sídlí o patro výš, takže to mám kousek. V ruce držím složku s poznámkami, co chci na schůzce říct – mám tam vypsané argumenty, jak by se daly moje úkoly rozdělit, aby to na zkrácený úvazek fungovalo. Výtah nejede a já tam jen tak stojím a poslouchám vzdálené zvuky z horních pater. Najednou mezi těmi tlumenými hlasy úplně jasně zaslechnu svoje jméno. Ztuhnu. Na chvíli ani nedýchám, jen zírám na dveře výtahu.
Chvilku si říkám, že jsem se asi přeslechla, že se to prostě sešlo a někdo má stejné jméno. Vzápětí ale slyším svoje jméno znovu, tentokrát i s příjmením. V tónu, který se mi vůbec nelíbí. Dojde mi, že to jde nejspíš z malé zasedačky u HR o patro výš, kde mají porady vedoucí. Výtah pořád nikde, tak se nakonec rozhodnu jít po schodech. Nechci přijít pozdě, to je oficiální důvod, který si v hlavě opakuju. Ten druhý je, že mě strašně zajímá, co se tam nahoře řeší. Srdce mi buší rychleji, ale navenek se snažím vypadat normálně, jako bych šla jen na běžnou schůzku.
Za pootevřenými dveřmi padl verdikt o mně
O patro výš zpomalím a zastavím se těsně před rohem. Zpoza něj je slyšet několik hlasů a já poznám hlas své šéfky a HR manažerky. Dveře zasedačky jsou pootevřené. Slyším, jak mluví o „řešení situace s Janou“ a o tom, že „na zkrácený úvazek se ta pozice dlouhodobě nevyplatí“. Chvíli doufám, že to nemyslí tak, jak to zní, ale další věty mě rychle vyvedou z omylu. Z útržků rozhovoru pochopím, že už pár týdnů počítají s tím, že moje místo zruší, a že se jen „zatím nenašel prostor si o tom se mnou popovídat“. V tu chvíli mi dojde, proč žádná moje prosba o nový projekt neprošla a proč se se mnou poslední dobou bavili hlavně o rutinních věcech, které může kdykoli převzít někdo jiný.
Ještě pár desítek vteřin tam stojím nehybně a přemýšlím, co mám dělat. Zvažuju, jestli mám zaklepat, vejít dovnitř a klidně říct: „Slyšela jsem, o čem mluvíte.“ Zároveň cítím obrovský stud, protože mám pocit, jako bych odposlouchávala něco zakázaného. Míchá se ve mně vztek, zklamání a zvláštní ulehčení z toho, že ty poslední měsíce začínají dávat smysl. Nakonec se nadechnu, udělám pár kroků, projdu kolem dveří a jen neutrálně pozdravím. Dělám, že nic neslyším a nevidím, protože na otevřenou konfrontaci prostě v tu chvíli nemám sílu. Ale uvnitř vím, že se tím něco definitivně změnilo.
Jednání s HR a můj tichý odchod
Na schůzce sedím naproti ženě, kterou jsem před chvílí slyšela mluvit o tom, jak se mnou už nepočítají. Ona začne mluvit naučenými frázemi o reorganizaci a složité ekonomické situaci. Chvíli na ni jen koukám a říkám si, jestli má cenu hrát tuhle hru. Složku s poznámkami skoro ani neotevřu. Normálně bych automaticky začala přesvědčovat, navrhovat kompromisy, dokola dokazovat, že to zvládnu. Tentokrát to ale neudělám. Místo toho klidným hlasem pokládám konkrétní otázky: kdy přesně se rozhodli, proč mi to nikdo neřekl dřív, co mi vlastně nabízí. V jejich rozpačitých odpovědích slyším potvrzení všeho, co jsem před chvílí zaslechla na chodbě. Je jasné, že nejdu jednat, ale jen vyslechnout oznámení.
Když vyjdu ze zasedačky, první impuls je zalézt si na záchod a tam se sesypat. Místo toho si ale jdu udělat kafe a sednu si zpátky k počítači, jako by se nic nedělo. Otevřu pracovní e-mail, chvilku na něj koukám a pak bez velkého přemýšlení začnu psát životopis. Otevřu pár pracovních portálů a projíždím nabídky. Je to zvláštně klidné, žádné velké drama. V duchu si jen říkám, že jestli mě tu vidí hlavně jako problém, tak tu nechci zůstávat za každou cenu a prosit, aby mě někdo „nechal“. Ten moment u výtahu, kdy jsem zaslechla svoje jméno, mám v hlavě dodnes. Byl to okamžik, kdy jsem přestala věřit tomu, že loajalita k firmě mi něco zaručí, a začala jsem být loajální hlavně sama k sobě.
