Článek
Bylo to asi dva týdny po pohřbu, kdy jsme s bratrem konečně sebrali odvahu zajet do maminčina bytu a začít ho vyklízet. Majitel bytu se připomínal už několikátý den a bylo jasné, že to prostě nemůžeme dál odkládat. Domluvili jsme se, kdo co bude dělat, a já jsem se sama nabídla, že projdu všechny její papíry. Potřebovala jsem mít pocit, že aspoň něco mám pod kontrolou, i když jsem zároveň měla dojem, že se mi život úplně změnil. Smutek se ve mně míchal s otupělostí, takže jsem se snažila to celé brát spíš jako praktický úkol, který je potřeba odškrtnout.
Krabice od bot, která neměla existovat
Seděla jsem v jejím pokoji u stolu, kde pořád ležel její diář, brýle a hrnek se zaschlým čajem, který tam zůstal přesně tak, jak ho naposledy odložila. Začala jsem třídit šanony na hromádky „nechat“ a „vyhodit“, účty, smlouvy, staré stvrzenky. Přišlo mi hrozně zvláštní házet její věci do pytlů, ale zároveň jsem věděla, že jinak to nejde. V jedné spodní zásuvce jsem narazila na starou krabici od bot, plnou dopisů, pohlednic a zažloutlých fotek. Bratr zrovna odnesl první várku věcí do auta, takže jsem v bytě na chvíli zůstala sama. Otevřela jsem krabici, původně jen ze zvědavosti a možná i proto, abych na chvíli dělala něco jiného než probírání faktur.
Mezi pohlednicemi z dovolených a klasickými přáními k narozeninám byla jedna zažloutlá obálka. Na ní maminčino jméno a datum z doby, kdy byla těhotná se mnou. Odesílatele jsem neznala, nebylo to žádné jméno z rodiny ani nikoho, o kom bych někdy od mámy slyšela. Držela jsem obálku v ruce a úplně se mi stáhlo břicho. Přemýšlela jsem, jestli mám právo ji vůbec otevírat, když si ji máma schovala mezi ostatní dopisy a nikdy se o ní nezmínila. Část mě cítila, že jí tím nějak naruším soukromí i po smrti. Druhá část si říkala, že už jí tím nemůžu ublížit a že když to schovala, asi to pro ni bylo důležité. Nakonec zvítězila zvědavost i potřeba pochopit, co si přede mnou nechávala pro sebe. Obálku jsem otevřela a začala číst.
Věta, která převrátí rodinu naruby
Po pár větách mi došlo, že ten muž v dopise píše o mně. Nazýval mě „naší dcerou“, ale zároveň psal, že mě „bude vychovávat tvůj muž, jak jste se dohodli“. Četla jsem ty věty několikrát dokola, než mi to pořádně došlo. Najednou se mi zatmělo před očima, musela jsem dopis položit na stůl a chvíli jen sedět. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: že táta, kterého jsem celý život brala jako samozřejmost, možná není můj biologický otec. V tu chvíli se vrátil bratr, vešel do pokoje a našel mě, jak sedím nad papírem a brečím. Vylekalo ho to, hned se ptal, co se děje. Nebyla jsem schopná dát dohromady souvislou větu, tak jsem mu dopis jen podala a dívala se, jak ho čte.
Bratr si dopis přečetl v tichosti, znovu a pomalu. První, co udělal, bylo, že se natáhl po mých papírech, kde máma měla uložený můj rodný list a další doklady. Kontroloval datum na dopise a moje datum narození, jako by doufal, že to půjde nějak vysvětlit jinak, že to bude chyba. Když jsme si potvrdili, že dopis je skutečně z doby, kdy byla máma těhotná se mnou, sedli jsme si oba ke stolu. Já jsem cítila směs vzteku, smutku a zvláštního prázdna. Bratr mi po chvíli řekl, že pro něj se nic nemění, že mě má pořád za svou sestru a tátu za tátu. Bylo ale vidět, že je z toho taky úplně mimo. Shodli jsme se, že představa, že budeme dělat, jako by se nic nestalo, a necháme si to v sobě, je nesnesitelná. Domluvili jsme se, že večer zajedeme za tátou a zeptáme se ho přímo.
Tátovo přiznání a otázka, co dál
U táty doma panovala od začátku napjatá atmosféra. Zřejmě cítil, že se něco děje, ale nevěděl co. Sedli jsme si v kuchyni, chvíli jsme vedli nějakou zdvořilostní konverzaci, která byla úplně mimo, a pak jsem vytáhla dopis a položila ho na stůl. Táta ho vzal do ruky, chvíli se díval na obálku a dělal, že neví, o co jde, ale bylo vidět, jak znejistěl, když poznal rukopis. Když jsme se ho napřímo zeptali, jestli je můj biologický otec někdo jiný, dlouho mlčel. Nakonec přiznal, že věděl, že můj biologický otec je ten muž z dopisu, ale že se s mámou domluvili, že mě budou vychovávat spolu a nic mi neříkat. Prý měl strach, že by mě pravda zbytečně zranila, a že mě od začátku bral jako vlastní. Když to říkal, viděla jsem, že je to pro něj těžké. Ve mně se ale míchalo pochopení s pocitem zrady. Věděla jsem, že mě celý život opravdu miloval, ale zároveň se mi úplně změnil obraz rodiny, jak jsem ji znala.
Když jsme se s bratrem vrátili do maminčina bytu, abychom to tam dodělali, všechno na mě najednou působilo jinak. Každá polička, každá zásuvka mi připomínala, že máma měla kus života, o kterém jsme nevěděli. Při dalším probírání věcí jsem našla starou fotku mámy s mužem, kterého jsem neznala. Na zadní straně bylo napsané jeho jméno, stejné jako na tom dopise. Žádný další dopis ani vysvětlení tam ale nebylo. Seděla jsem s tou fotkou v ruce a přemýšlela, jestli mám někdy zkusit toho muže najít, nebo to nechat být a žít dál s tím, co mám. Ten den jsem si ale řekla, že to nemusím rozhodnout hned. Dopis i fotku jsem schovala do kabelky a soustředila se na to, abychom byt předali prázdný. V hlavě mi ale pořád běžela nová informace o mámě i o sobě a pomalu mi docházelo, že náš rodinný příběh byl vždycky složitější, než jak jsem si ho představovala.
