Článek
Když mě zase poslali k samoobslužné kase
Znáte to. Rychlý nákup v supermarketu, ale jakmile vezmete košík a postavíte se do fronty, personál vás s úsměvem pošle ke samoobslužné kase. „Další prosím u šedých pokladen,“ ukazuje mladík v zeleném tričku vstřícně nalevo, kde mě čeká armáda bzučících automatů. Ve vteřině mi přeběhne hlavou: Ne, dnes nechci akci na ananas odříkávat počítači a hádat, který z pytlíků naskenuju špatně!
Můj odpor vůči automatům
Ať nakupuju cokoliv – čtyři rohlíky nebo plný vozík –, setkávám se pořád se stejnou písní. Obsluha mávne rukou a radí mi samoobsluhu. Jednou mě dokonce pokladní zarputile ignorovala, a když jsem zkusila pustit se do fronty k tradiční kase, hned mě zchladila: „S menším nákupem, prosím, tamhle.“ Komu je ale příjemné se před celým obchodem přít?
Neskutečné čekání a nervy
Přiznávám, občas jsem zcela propadla zoufalství. Postávala jsem zmateně mezi regály, nechala projít důchodce i rodiny, prohlížela letáky a doufala, že někdo tradiční kasu otevře sám od sebe. Ale když čekání protahovalo dlouhé minuty a selfscany se ucpávaly zákazníky a bipy spouštěly alarm, byla jsem fakt na prahu výbuchu. „Proč musím pokaždé sklánět hlavu před robotem?“ ptala jsem se naštvaně sama sebe.
Když jsem to nevydržela a zeptala se
A pak přišel ten den, kdy mi prdnuly nervy. Popadla jsem nákup, zamířila k oranžové pokladně a přímo vyzvala prodavačku: „Můžu tady zaplatit? Samoobsluhu nechci, mám s ní špatnou zkušenost.“ A světe div se – najednou to šlo! Pokladní se jen krátce usmála a začala markovat mou frontu.
Věta, která funguje
Od té chvíle to zkouším pokaždé: „Chtěla bych, prosím, platit u klasické pokladny. Se samoobsluhou mám problém.“ Není to o tom být drzá, ale upřímná a jasná. Reakce se různí, jednou se paní pokladní zasmála: „To nejste sama! Za chvíli otevřu, počkejte si, jo?“ A jindy mě rychle protáhli, když viděli mou nervozitu i s menším nákupem.
Ne vždy je to jednoduché
Samozřejmě, někde zkusí zatlačit zpět. Mladík v modré polokošili mě jednou upozornil: „Omlouvám se, ale fakt můžeme pouštět jen tam, kde je předepsaný počet lidí.“ Ale když jsem trvala na svém, stáli tam i další zákazníci s podobným přáním a najednou to šlo. Jde jen o odvahu – protože přesně vědí, že zákázníci mají na volbu právo.
Proměna mého pohledu
Pocit vítězství, když projíždím svými potravinami u běžné pokladny, je k nezaplacení. Najednou mi už není trapně požádat, někdy se do rozhovoru přidává i další paní se slovy: „Já se v těch nových strojích ztrácím, sama bych radši člověka!“ Odpovídám s úlevou: „Není nad klasiku, že?“ a usmějeme se na sebe jako spiklenci v době robotů.
Rada na závěr: prostě to zkuste!
Můj tip? Pochopila jsem, že stačí slušně přiznat: „Necítím se na samoobsluhu, můžu prosím zaplatit tady?“ Ve většině případů personál vyhoví, otevře klasickou kasu, někdy i s úsměvem. Zkuste to příště taky, nenechte se odbýt. Protože člověk má právo volby, i v době robotizace!
Redakce příběh redakčně zpracovala a anonymizovala. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
