Článek
V práci se nám zrovna rozjel nový projekt, docela náročný na koordinaci a termíny. Byla jsem v týmu nová a měla jsem pocit, že ostatní vědí víc, všechno jim jde tak nějak samo. Já jsem se v tom občas ztrácela, a i když jsem to navenek nechtěla přiznat, byla jsem z toho dost nervózní. Jedno odpoledne za mnou přišel kolega s tím, že bychom to mohli probrat „v klidu někde na pivu“, ať prý nesedím v kanclu do večera. Zaskočilo mě to, ale zároveň to znělo jako šance ukázat, že mi na projektu záleží. Uklidňovala jsem se tím, že je to prostě pracovní schůzka mimo kancelář. I v tu chvíli jsem ale cítila, že je to trochu jiný typ pozvání, než když si jdeme s týmem na oběd.
Kdy se pracovní pivo začne měnit
V podniku za rohem jsme první půl hodiny skutečně řešili jen projekt. On mi vysvětloval souvislosti, ukazoval, jak nad tím přemýšlí, a já si dělala poznámky do telefonu. Připadala jsem si chvíli skoro jako na školení. Postupně se ale téma začalo měnit. Od práce jsme se dostali k tomu, jak dlouho tam kdo z nás je, proč do té firmy nastoupil a co ho poslední měsíce štve. Vnímala jsem, že se na mě dívá jinak než v kanceláři, působil uvolněněji, víc se usmíval. Občas si neodpustil poznámku, že „v kanclu jsem nějaká vážná a odtažitá“, a že mi to tady sluší víc. Nevěděla jsem, jak na to reagovat, tak jsem to brala jako vtip, ale zároveň mi to dělalo dobře. Najednou jsem povídala o svém bydlení, bývalém vztahu a o tom, že si v práci často nejsem jistá. Normálně bych se kolegovi takhle neotevřela, ale tady mi to přišlo nějak samozřejmé.
Když jsme odcházeli, byl už večer a najednou jsem si uvědomila, že se mi vlastně nechce zpátky domů do ticha bytu. Mezi námi bylo zvláštní ticho, ne nepříjemné, ale jiné než to pracovní. Nabídl se, že mě doprovodí na tramvaj, a já souhlasila, i když to bylo kousek. Po cestě naznačil, že by „někdy příště“ rád pokračoval v těch našich pracovních debatách, ale i v „těch zajímavějších“. Zasmála jsem se a řekla něco jako že to už moc pracovní nezní. On jen pokrčil rameny. Rozloučili jsme se obyčejným „tak ahoj“ a krátkým pohledem. Domů jsem šla s lehkým pocitem vzrušení a zároveň mi v hlavě běžela otázka, jestli jsem nepřekročila hranici mezi tím, co je ještě pracovní, a tím, co už je něco jiného.
Tajné zprávy a nepsaná kancelářská pravidla
Druhý den v kanceláři jako by se nic nestalo. Krátké „čau“, pár vět k projektu, žádné narážky na večer. Chovala jsem se automaticky, ale celou dobu jsem přemýšlela, co se mu asi honí hlavou. Až po práci mi přišla zpráva na soukromý telefon. Měl moje číslo kvůli předchozímu projektu, takže mě to nepřekvapilo, ale stejně se mi trochu rozbušilo srdce. Poděkoval za večer a napsal, že už dlouho se s nikým takhle nebavil. Seděla jsem nad telefonem a půl hodiny vymýšlela odpověď, aby to nevypadalo, že se na to nějak moc upínám. Nakonec jsem mu napsala, že to pro mě bylo přínosné i pracovně a že díky, že se mi věnoval. Na to navázal a během pár dní se z toho stala pravidelná večerní výměna zpráv. Začínali jsme vždycky u práce, ale končili u vtípků, komentářů k seriálům, narážek na to, že „v kanclu hraju jinou roli“.
Po pár dnech mezi námi skoro vznikla jasná pravidla, i když jsme si je nikdy vysloveně neřekli. V práci jen krátké, věcné hovory, občas rychlý pohled přes stoly, žádné naznačování před ostatními. Po večerech dlouhé konverzace, někdy až do noci. Občas dvojsmysl, občas kompliment, u kterého jsem se zarazila a pak ho přešla smajlíkem. Jednou mi napsal, že „bude lepší, když to zůstane naše tajemství, ať se v kanclu neřeší drby“. Odpověděla jsem jen nějakou neutrální poznámkou a smajlíkem, ale přesně tohle ve mně vyvolalo smíšené pocity. Na jednu stranu mi bylo příjemné, že máme něco jen mezi sebou. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že když to musíme tajit, asi to nebude úplně nevinné kolegiální sbližování. Začala jsem přemýšlet, kde je hranice, a jestli už jsme ji nepřekročili aspoň v hlavě.
V dalších týdnech se „skleničky kvůli práci“ opakovaly. Vždycky to začalo stejně: oficiálně jsme šli probrat úkoly, termíny, nějaký konkrétní problém. Po chvíli ale šla práce stranou a otevřela se stejná témata jako předtím – vztahy, nespokojenost, věci, které běžně v kuchyňce s kolegy neřešíte. Atmosféra mezi námi byla čím dál intenzivnější. Seděli jsme vedle sebe, občas se náhodou dotkli rukama, ale nikdy k ničemu víc fyzickému nedošlo. Možná i proto, že oba víme, co by to znamenalo. Přesto jsem měla pocit, že jsme velmi blízko tomu to posunout dál. Drželi jsme se jeho nápadu, že o tom nikomu nebudeme říkat. Přistihla jsem se, že si to tajemství vlastně užívám, že mi dává pocit výjimečnosti. Zároveň jsem ale sama před sebou začala hledat výmluvy. Říkala jsem si, že je to jen nezávazné psaní a pár setkání po práci. A zároveň jsem v sobě cítila, že si tím možná omlouvám něco, co už je svým způsobem vztah. Jen o něm zatím nemluvím nahlas, ani s ním, ani sama se sebou.
