Článek
Seděla jsem u stolu v kanceláři, byl konec dne, všichni už zavírali notebooky a balili si věci. Já se snažila doťukat poslední mail, když se kolega naklonil k mému stolu a nenápadně se zeptal, jestli bych po práci nezašla „na skleničku, kvůli tomu novému projektu“. Je to člověk, se kterým si profesně rozumíme a umíme spolu normálně vtipkovat i mimo porady, ale nikdy jsme spolu nebyli sami. V první chvíli jsem chtěla automaticky říct, že jsem unavená a že spěchám domů. Zároveň mě ale potěšilo, že zrovna on chce něco řešit se mnou, a ne s někým jiným. V hlavě se mi okamžitě vybavil partner a otázka, jestli to není už trochu za hranou. Pak jsem si řekla, že je to jen pracovní víno, nic víc, že by bylo přehnané z toho dělat drama. Tak jsem přikývla.
Když pracovní víno není jen pracovní
Skončili jsme v malé vinárně kousek od kanceláře. Seděli jsme naproti sobě u stolku, mezi námi notebook a dvě skleničky. Prvních dvacet minut jsme opravdu jen řešili projekt. Otevírali jsme tabulky, dělali si poznámky, probírali termíny a nápady. Bylo to vlastně docela fajn, v klidu, bez hluku open space kanceláře a neustálých dotazů. Pak jsme ale začali pomalu odbočovat. Nejprve k tomu, co nás v práci štve, jak to kdo má s vedením, proč jsme tam vůbec tak dlouho zůstali. Najednou jsme mluvili o tom, jak se cítíme vyčerpaní, co bychom dělali, kdybychom jednou z firmy odešli. Šlo to nějak lehce, bez velkého přemýšlení. Začala jsem cítit napětí, které jsem si neuměla přesně vysvětlit, ale bylo zřetelné. Nikdo z nás to nenazval, jen jsme u toho seděli o něco blíž, než by bylo nutné.
Když jsme odcházeli, nabídl, že mě doprovodí k tramvaji. Cestou se uculil a řekl něco ve smyslu, že to byla „docela produktivní porada“ a že bychom to asi měli zopakovat. Z tónu bylo jasné, že nemluví jen o prezentaci. Já se zasmála, něco neurčitého odpověděla a dál to nerozebírala. Doma jsem partnerovi neřekla nic konkrétního, jen jsem zmínila, že se to v práci protáhlo, protože jsme museli doladit termíny. Když se ptal, jaké to bylo, odbyla jsem to tím, že náročné a že jsem unavená. Sama před sebou jsem to omlouvala tím, že jsme opravdu řešili práci a že jsme jen seděli u vína a povídali si. Ale v hlavě mi zůstal jeho úsměv a ta věta o zopakování. Měla jsem pocit, že jsme se dostali za hranici běžného kolegiálního vztahu, i když se fyzicky nic nestalo.
Humor, narážky a první malé lži
Další den v kanceláři jsme dělali, jako by se nic nedělo. Normální pozdrav, krátké prohození pár vět u kávovaru, žádné významné pohledy. Skoro jsem si začala říkat, že jsem si ten předchozí večer možná jen přibarvila. Až kolem oběda mi od něj přišla zpráva na firemním chatu. Narážel v ní na včerejší víno, přidal smajlíka a udělal z toho takový malý vtip, kterému rozumíme jen my dva. V tu chvíli mi došlo, že to nebyl jen můj pocit, i on to vnímá jako něco trochu jiného. Napsala jsem mu zpátky stručně, ale ne úplně suše, protože jsem nechtěla vypadat, že dělám, jako by se nic nestalo. Zjistila jsem na sobě, že mě vlastně baví, že je mezi námi něco, o čem ostatní nevědí. Uvědomila jsem si, že existuje něco, o čem nikdo jiný v kanceláři neví.
Postupně se naše psaní posunulo i mimo pracovní dobu. Jednou mi večer poslal meme, které si dělalo legraci z našeho projektu, jindy mi napsal, že měl celý den chuť se sebrat a z práce utéct. Já mu odpovídala podobným tónem, občas jsem poslala fotku hrnku s čajem s komentářem, že zase sedím u počítače místo toho, abych byla dávno v posteli. Všechno to bylo na hraně. Narážky, dvojsmysly, trochu osobní sdílení, ale nic, co by se dalo rovnou označit jako flirt. Zároveň jsem věděla, že takhle si s jinými kolegy nepíšu. V práci jsme se dál drželi spíš formálně, před ostatními jsme se bavili hlavně o úkolech a poradách. Najednou mi přišlo důležité, aby si nikdo nevšiml, že se mezi námi něco změnilo. Vyhýbala jsem se dlouhým rozhovorům mezi čtyřma očima, když byli ostatní nablízku, až přehnaně okatě.
Druhé víno, hlubší sdílení, větší riziko
Po pár týdnech přišlo další pozvání „kvůli práci“. Tentokrát už rovnou s větou, že „tuhle část prezentace přece nemůžeme řešit v open space“. Část mě věděla, že bych měla říct ne. Doma mám partnera, se kterým plánuju společnou budoucnost, a přitom mě někdo jiný láká na skleničku s průhlednou záminkou. Druhá část mě to ale chtěla zažít znovu. Ten pocit, že pro něj nejsem jen „holka z týmu“, že se mu se mnou dobře mluví a že tam mezi námi něco je. Nakonec jsem zase šla. Na začátku jsme opravdu na chvíli otevřeli prezentaci, prošli pár slidů, řekli si, co komu nesedí. Velmi rychle to ale skončilo u osobních témat, u toho, co řešíme doma, čeho se bojíme v práci, co nám chybí. Večer vypadal hodně podobně jako ten první: víno, povídání, občas narážky, které by šly vyložit různě. Domů jsem šla s pocitem, že spolu v práci začínáme fungovat jinak než ostatní kolegové, a zároveň s vědomím, že nesu kus odpovědnosti za to, kam až to nechám dojít.
Časem jsem si všimla, že mě v práci víc zajímá, jestli je on v kanceláři, než jak dopadly reporty. Ráno jsem přišla, rozhlédla se a zkontrolovala, jestli už sedí u svého stolu. Když mi nepřišla zpráva, trochu mi to chybělo, i když jsem si to nechtěla přiznat. Zároveň jsem začala být víc nervózní z toho, aby se o našem psaní někdo nedozvěděl. Mazala jsem notifikace, dávala si pozor, aby mi u počítače nikdo nestál, když mu zrovna píšu. Jednou se mě kolegyně mezi řečí zeptala, jestli jsme s ním něco po práci neřešili, protože zaznamenala, že jsme odcházeli ve stejnou dobu. Cítila jsem, jak mi hoří obličej, i když jsem navenek odpověděla klidně, že jsme jen řešili termíny projektu. V tu chvíli mi došlo, že to mezi námi už není jen nevinné zpestření pracovního dne, ale něco, co před ostatními i doma opravdu skrývám. A začala jsem si pokládat otázku, jestli v tom chci pokračovat, nebo to radši ukončit dřív, než z toho bude problém, který už nepůjde vrátit.
