Článek
Když jsem za sebou zavírala dveře od bytu, dcera už spala a partner seděl u počítače. Měli jsme domluveno, že až se vrátí z práce, vystřídáme se, takže jsem jen rychle zkontrolovala, jestli je doma všechno v pořádku, a vyrazila. Nechtělo se mi. Byla jsem unavená a v hlavě jsem měla, že dcera bude ráno vstávat v šest jako vždycky. Šla jsem spíš proto, abych zase nebyla ta, co se nikdy neukáže. V šatně v restauraci jsem ze sebe shodila bundu, mrkla na mobil, jestli je od partnera nějaká zpráva, a pak se nadechla a vešla do toho hluku s tím, že tam prostě hodinku, dvě vydržím a pak potichu zmizím.
Nenápadný kolega, který si mě všiml
Našla jsem si stůl s holkama z kanceláře, klasika – pomlouvaly jsme předražené dárky pro děti, řešily, kdo kde shání zimní boty a jak přežít Vánoce u rodičů. Bylo to pohodlné, známé téma, nikdo nemusel nic extra vymýšlet. Všimla jsem si ale, že u baru stojí Tomáš z vedlejšího oddělení. Známe se spíš pracovně, občas si voláme kvůli projektům, ale jinak se moc nestýkáme. Po chvíli se se sklenicí v ruce zvedl a přišel k našemu stolu. Ptal se mě, co piju, že mi skočí pro drink. Chvilku jsem se na něj dívala, protože mě překvapilo, že se ptá zrovna mě, ale pak jsem řekla, že si dám nealko gin s tonikem, že musím ráno normálně fungovat. Brala jsem to jako projev slušnosti, nic víc.
Jak večer pokračoval, Tomáš si sedl vedle mě a začal se ptát na věci, o kterých jsme se v práci nikdy nebavili. Jak zvládám skloubit práci a dítě, jak to máme doma rozdělené, jestli partner někdy chodí na takové akce. Vysvětlila jsem mu, že partner je doma s dcerou a že jsme se domluvili, že tam nebudeme oba, protože by hlídání bylo komplikované. Občas se zasmál a řekl něco jako, že to máme dobře zorganizované. Všímala jsem si, že se na mě dívá jinak než v práci. Občas utrousil kompliment na moje šaty nebo na účes a působilo to, jako by mě viděl úplně poprvé. Bylo to příjemné, ale zároveň mi to bylo trochu nepohodlné, tak jsem to shazovala vtipem. Říkala jsem třeba, že jsem ráda, že jsem si aspoň jednou za rok vyfoukala vlasy, a dělala z toho legraci, aby to nepůsobilo moc vážně.
Když galantnost začne být trochu moc
Později během večera se část lidí zvedla a šla k baru, někdo šel tancovat, atmosféra se uvolnila, všichni byli hlasitější a trochu rozjaření. Já jsem si v jednu chvíli všimla, kolik je hodin, a došlo mi, že bych měla pomalu vyrazit, aby ze mě ráno nebyla úplně troska. Začala jsem si brát kabelku a uklízet věci ze stolu. Jakmile to Tomáš viděl, vstal taky, že jde se mnou pro kabát, ať prý nejdu do šatny sama. V první chvíli mi to přišlo trochu přehnané, nejsem tam poprvé, ale nechtěla jsem z toho dělat scénu ani z něj dělat exota před ostatními, tak jsem jen pokrčila rameny a šla.
U šatny vytáhl mobil a nabídl, že mi objedná taxi. Říkal, že je už dost pozdě, že všichni trochu pili a že noční tramvaj není nic moc. Napadlo mě, že bych normálně jela MHD, protože to mám domů docela snadné, ale zároveň jsem cítila únavu a venku už byla velká zima. Nakonec jsem kývla. On jen mávnul rukou, že tam má uloženou firemní kartu, ať to neřeším, že se to nějak schová do nákladů. Vyšli jsme před restauraci, kde byl klid, a čekali na auto. Najednou začal mluvit trochu osobněji – že je sám, že mu to tak vyhovuje, protože má klid a nikdo po něm doma nic nechce. Já jsem spíš poslouchala a sem tam řekla něco neurčitého. Víc jsem sledovala displej, kdy konečně přijede auto, než abych se pouštěla do nějakého hlubšího rozhovoru.
Jedna věta, která mě úplně rozhodila
Když taxi konečně zastavilo před námi, řidič stáhl okýnko a zeptal se na moje jméno. Potvrdila jsem mu ho, otočila se k Tomášovi a automaticky podala ruku, jako když se loučíme po poradě. On mě ale místo toho krátce objal. Cítila jsem v tom trochu nejistotu, nebylo to dlouhé, ale bylo to jiné, než bych čekala od kolegy. A pak mi skoro šeptem do ucha řekl něco jako: „Škoda, že nejsi volná… s tebou by se mi žilo líp než s tou mojí prací.“ Ztuhla jsem, zasmála se nejistě, když člověk neví, jak reagovat, a snažila se to shodit na vtip. Něco jsem zamumlala, sedla si do auta a zabouchla za sebou dveře. Cítila jsem v břiše divný tlak a přemýšlela, jestli jsem to slyšela správně, nebo jestli jsem mu celý večer nějak nechtěně nenaznačovala víc, než jsem měla v úmyslu.
Doma jsem partnerovi řekla jen to, že večírek byl fajn, že jsem ráda, že už ležím v posteli, a že dcera spala v pohodě. Tomášovu větu jsem vynechala. Měla jsem strach, aby to nevyznělo, že mi to dělalo dobře, nebo že o něco takového stojím. Jenže když jsem pak ležela ve tmě, pořád jsem si přehrávala, jak se na mě celý večer díval a co všechno říkal. Druhý den v práci se Tomáš choval úplně normálně. Zdravil mě s odstupem, žádné narážky, spíš trochu opatrný tón. Jako by se nic nestalo. A to mě zmátlo snad ještě víc.
Nakonec jsem se rozhodla, že to nechám být. Nic se nestalo v tom smyslu, že by překročil nějakou fyzickou hranici, a já jsem mu taky nedala jasný signál, že je to přes čáru. Zároveň jsem si ale musela přiznat něco, co se mi nepřiznávalo snadno – že mi asi chybí pocit, že mě někdo vidí jinak než jen jako mámu a kolegyni. Ne jako někoho, kdo doma všechno organizuje nebo kdo prostě zvládne práci a dítě. Možná proto se mi ta jeho věta pořád vrací. Ne kvůli němu samotnému, ale kvůli tomu, co mi připomněla o mně.
