Článek
Když jsem nastoupila do nové práce v kanceláři, měla jsem pocit, že všichni mluví nějakým jiným jazykem. Procesy, zkratky, lidi, kteří se znají roky. První dny jsem seděla u svého stolu, snažila se tvářit soustředěně a zároveň nenápadně sledovala, jak to tam chodí. V kuchyňce jsme si s ostatními vyměnili pár zdvořilých vět o počasí nebo o kafi, ale tím to končilo. Nikdo nebyl nepříjemný, jen prostě věcný a trochu odtažitý. Pak se objevila Jana. Přišla za mnou sama, představila se, nabídla, že mi ukáže systém, odvedla mě na oběd a cestou se mě vyptávala, odkud jsem, co jsem dělala předtím a jak se mi zatím líbí. Najednou jsem měla pocit, že v té nové a trochu cizí firmě mám „svého člověka“.
Když pomoc kolegyně začne mít háček
Jana mi první týdny opravdu hodně pomohla. Ukazovala mi, kde co najdu, koho se na co ptát, co šéf nemá rád a co naopak oceňuje. Byla upovídaná, hodně osobní, ale brala jsem to jako milou vlastnost. Taky mi hodně lichotila. Chválila moje nápady na poradách, styl oblékání i to, jak rychle jsem se zorientovala v agendě. Často mi říkala, že „bez tebe bych to tady poslední dobou nedala“ a že jsem poklad týmu. Občas mi to přišlo trochu přehnané, ale neřešila jsem to. Šéf mě párkrát pochválil před ostatními, což mi dodalo jistotu, a já měla pocit, že díky Janě v tom nejsem tak sama, protože když něco nevím, můžu jít za ní.
Postupně jsem si ale všímala, že za mnou Jana chodí hlavně tehdy, když něco potřebuje. Nejdřív to byly drobnosti: ukázat jí nějakou funkci v Excelu, mrknout na její tabulku, jestli dává smysl. Pak mi začala posílat svoje rozdělané úkoly s tím, ať je „jenom dokončím“, protože já jsem na to prý lepší a mám to „v ruce“. Když jsem se ptala, co přesně po mně chce, mávla rukou, že to pochopím raz dva. Vysvětlovala to tím, že ona na tyhle věci není a že jsem mladší a flexibilnější. Já jí pomáhala. Nechtěla jsem hned od začátku vypadat jako ta, co odmítá. Říkala jsem si, že si tak buduju vztahy a že se mi to třeba někdy vrátí. Jenže jsem začínala cítit, že dělám víc a víc věcí, které nejsou moje, a že je to trochu jednostranné.
Telefonát na záchodě, který vše odhalil
Jedno odpoledne jsem šla na záchod, v hlavě jsem ještě měla rozepsaný mail pro šéfa, který jsme s Janou před chvílí řešily. Sedla jsem si do kabinky a slyšela, jak někdo vejde. Pak zazvonil telefon a ozval se Janin hlas. Nejdřív jsem to nevnímala, ale pak jsem zaslechla svoje jméno a zpozorněla. Jana někomu vyprávěla, jak jsem „ta nová, hrozně naivní“, co jí dělá věci, do kterých se jí nechce. Držela jsem se, abych ani nedýchala nahlas. Doufala jsem, že rychle skončí, ale ona pokračovala. Mluvila uvolněně, jako by říkala něco úplně samozřejmého.
Slyšela jsem, jak říká, že mi stačí trochu pochválit práci nebo outfit a mám pak „pocit důležitosti“. Že se jí hodím, protože přes mě má lepší přístup k šéfovi, který si mě oblíbil, a že tak nemusí některé věci řešit sama. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Došlo mi, že ty její komplimenty měly svůj účel. Najednou jsem se sama před sebou cítila trapně, že jsem to neviděla. Seděla jsem potichu, čekala, až odejde, a snažila se moc nepřemýšlet o tom, že poslouchám něčí soukromý hovor. Věděla jsem, že z té situace nevyjdu dobře, ať bych to otevřela jakkoli. Potřebovala jsem čas, abych si srovnala, co dál.
Další dny byly zvláštní. Rozhodla jsem se, že nebudu dělat, že se nic nestalo, ale zároveň jsem nechtěla dělat scénu ani konfrontaci bez svědků a bez důkazu. Začala jsem se k Janě chovat zdvořile, ale věcně. Přestala jsem s ní řešit osobní věci. Když se ptala, jak to mám doma, odbývala jsem to obecnými větami. A hlavně jsem přestala automaticky dělat její práci. Když mi poslala úkol s tím, že to jen rychle dodělám, odpověděla jsem, že na to teď nemám kapacitu a že by to měla nejdřív zkusit sama. Nebo jsem jí podrobně vysvětlila postup, ale už jsem to neudělala za ni. Všimla jsem si, že ji to zaskočilo. Její nadšení kolem mě začalo opadat, přestala mě chválit při každé příležitosti a trochu se ode mě stáhla.
Měla jsem z toho rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem cítila úlevu, že jsem si nastavila hranice. Na druhou stranu zklamání, že člověk, kterému jsem v nové práci nejvíc důvěřovala, mě v podstatě využíval. Chvíli jsem si říkala, jestli to nepřekrucuju, ale ten telefonát jsem slyšela moc jasně. Nakonec jsem si z toho odnesla hlavně ponaučení. V práci už od té doby neberu první rychlé sympatie jako záruku bezpečí. Než se lidem začnu svěřovat nebo za ně automaticky dělat věci navíc, nechávám si víc času. A i když mě to tehdy hodně rozhodilo, pomohlo mi to nastavit si vlastní hranice dřív, než by z toho bylo něco, co by se mi pak měnilo mnohem hůř.
