Článek
Když se ochladilo, začala jsem si všímat, že manžel pořád střídá ty samé dva svetry. Občas si u snídaně postěžoval, že by potřeboval něco lepšího do práce, že už vypadá pořád stejně. Jedno odpoledne jsem šla sama po městě a v jedné menší prodejně jsem uviděla svetr, který se mi k němu hned hodil. Barva, střih, prostě jsem si ho na něm představila. Chvíli jsem tam stála s cenovkou v ruce a zvažovala, jestli to za to stojí. Nebyl levný. Pak jsem si řekla, že ho chci potěšit a ukázat mu, že na něj myslím, a tak jsem ho vzala. Cestou domů jsem si v hlavě představovala, jak si ho ráno oblékne a bude mít radost.
Když radost z dárku nepřijde
Večer po práci jsem mu svetr podala v kuchyni, když jsme večeřeli. Položila jsem balíček na stůl a řekla něco jako: „Mám pro tebe něco malého, abys nemusel v práci mrznout.“ Rozbalil to, podíval se na svetr a řekl: „Jo, hezkej, díky.“ Ale z toho jeho „hezkej“ jsem necítila to, v co jsem doufala. Bylo to spíš neutrální konstatování. Ještě dodal, že na tu barvu není úplně zvyklý, ale že to nějak unosí. Trochu mě to zklamalo, ale před sebou samotnou jsem to zlehčovala. Říkala jsem si, že je prostě unavený po celém dni a že si ho časem oblíbí.
Další dny jsem tak trochu čekala, kdy se v tom svetru ukáže. Vždycky ráno prošel kolem skříně a vzal si zase jeden ze starých. Občas jsem mu ho připomněla jen tak mezi řečí: jestli nechce ten nový, že by mu šel k těm kalhotám. Vždycky měl nějaký důvod. Jednou bylo moc teplo, jindy se mu svetr „nehodil k tomu, co má na sobě“, potřetí měl důležitou schůzku a nechtěl vymýšlet nové kombinace. Postupně mi začínalo docházet, že se mu prostě nelíbí a nechce ho nosit. Nechtěla jsem to ale zveličovat. Říkala jsem si, že je to fakt jen svetr, a snažila se to neřešit. Nekontrolovala jsem, jestli ho má doma ve skříni, protože občas si nechává věci i v práci. Neměla jsem potřebu to řešit víc do hloubky.
Šok z fotky a nepříjemné podezření
Asi po dvou týdnech mi jednou ukazoval fotky z firemní akce v telefonu. Seděli jsme na gauči a on mi popisoval, kdo je kdo, co tam dělali, takové ty běžné řeči. Proklikávala jsem fotky a na jedné z nich jsem uviděla jeho kolegyni, jak se směje u baru. A na sobě měla svetr, který mi byl až nepříjemně povědomý. Nejdřív jsem si řekla, že se mi to jen zdá, že podobných svetrů je všude plno. Pak jsem si ale všimla detailu na lemu rukávu, takového malého švu, podle kterého jsem ho poznala. V tu chvíli mi došlo, že to není podobný svetr. Byl to ten, který jsem mu koupila.
Nechala jsem to do večera být a přemýšlela, jestli se nepletu. Když jsme pak byli sami v obýváku, zeptala jsem se ho přímo, ale klidně, jestli náhodou ten svetr nepůjčil v práci. V první chvíli ztuhl, pak se chvíli díval jinam a nakonec řekl, že kolegyni byla v kanceláři zima, svetr se jí líbil a že mu stejně neseděl, tak jí ho prostě nechal. Řekl to, jako by to byla úplně běžná věc. Když pak dodal něco jako: „Myslel jsem, že si toho ani nevšimneš, o nic nejde,“ bylo mi z toho úzko. Řekla jsem mu, že mě to mrzí, že jsem se opravdu snažila něco pro něj vybrat, a místo aby mi narovinu řekl, že se mu nelíbí, dal ho potichu někomu jinému.
Hádkou to neskončilo, spíš začalo
Začali jsme se hádat, ale nebylo to křičení. Spíš jsem mluvila s obtížemi a s napětím. On opakoval, že nechtěl vytvářet napjatou atmosféru kvůli kusu oblečení. Říkal, že mu přišlo zbytečné mě „ranit“ tím, že přizná, že se mu dárek nelíbí, a tak z toho udělal podle sebe dobrý skutek, že aspoň někomu poslouží. Já jsem mu řekla, že mnohem horší bylo zjistit to náhodou z fotky. Připadala jsem si jako někdo, kdo se snaží být pozorný, ale ve výsledku jen zásobuje oblečením cizí ženu. Nakonec jsme se dohodli, že příště mi to má říct rovnou, i kdyby to bylo nepříjemné, a že klidně půjdeme takové věci vybírat spolu.
Navenek jsme to uzavřeli, ale já jsem se kvůli tomu ještě několik dní cítila trapně. Pořád jsem na to musela myslet, kdykoliv jsem otevřela skříň nebo viděla někoho v podobném svetru na ulici. Nešlo mi o ten svetr jako takový, spíš o to, že jsem mu chtěla udělat radost, a místo toho jsem si připadala odstrčeně. Postupně to odeznělo a dneska to beru jako malý příklad toho, jak je někdy jednodušší říct nepříjemnou pravdu hned, než se jí vyhýbat a doufat, že si toho ten druhý nevšimne.
