Článek
Doma jsem byla sama, bylo něco kolem páté odpoledne. Seděla jsem u notebooku v obýváku, dodělávala věci do práce a v hlavě jsem pořád měla ten balík s běžeckým oblečením, který měl ten den dorazit. Objednala jsem ho ve slevě a docela jsem se na něj těšila. Partner byl na odpolední směně, ráno mi psal, ať si hlavně pohlídám doručení, protože minule se mi balík vrátil na depo, když jsem nestihla vyběhnout ke dveřím. Když se rozezvonil zvonek, automaticky jsem šla ke dveřím a podívala se do kukátka. Viděla jsem chlapa v kurýrské bundě s balíkem v ruce. Odemkla jsem, ale nechala nahoře pojistný řetízek. Když jsem doma sama, dělám to už úplně automaticky.
Když kurýr ví víc, než chceš
Otevřela jsem dveře na řetízek, pozdravila a on mi hned začal tykat. Řekl něco ve smyslu, že má pro mě zásilku a že jsem prý „rychlá“, že jsem si to vyzvednutí naplánovala na první možný den. Působil takovým familiárním dojmem, víc než jsem zvyklá, ale přičetla jsem to tomu, že celý den mluví s lidmi a asi to tak má se všemi. Škvírou mezi dveřmi jsem mu podala občanku. Zatímco něco ťukal do mobilu, přeměřil si mě a prohodil, že „naživo vypadám líp než na fotce“. Nuceně jsem se usmála, nechtěla jsem to nijak řešit, chtěla jsem to mít rychle za sebou. Jakmile mi podal balík a nechal mě podepsat doručení, vzala jsem krabici do rukou, rozloučila se a začala dveře zavírat. Balík byl docela velký, nesla jsem ho obouruč a v hlavě jsem už zase měla rozdělanou práci.
Dveře jsem zavřela, zamkla a šla s balíkem směrem do obýváku. Za pár vteřin ale znovu zazvonil zvonek, takže jsem nadskočila. První myšlenka byla, že možná ještě něco potřebuje, druhý podpis nebo že mi zapomněl dát účtenku. Vrátila jsem se ke dveřím, ale tentokrát jsem neodemkla, jen jsem se přes dveře zeptala, co potřebuje. On na to, že má jen rychlou otázku, jestli jsem fakt doma sama, že by mi s tím balíkem klidně pomohl až do bytu, a u toho se tak divně smál. V tu chvíli mi to začalo být hodně nepříjemné, srdce se mi rozbušilo a snažila jsem se mluvit klidně. Řekla jsem, že děkuju, ale že všechno zvládnu a že spěchám zpátky k práci.
Volám o pomoc a ticho za dveřmi
Místo aby odešel, opřel se podle zvuku o dveře a pokračoval v hovoru, jako kdybychom se znali. Slyšela jsem ho, jak říká: „Já tě stejně znám, ty jsi ta, co běhá kolem řeky v těch černých legínách, že jo?“ Ztuhla jsem. Běhám pořád stejnou trasu, ale nikdy mě nenapadlo, že by si mě někdo takhle spojil. On pokračoval, že mě má na Instagramu, a úplně přesně řekl můj nick. V tu chvíli mi došlo, že mě musel podle jména z balíku už někdy dřív dohledat. Dodal, že na těch fotkách „z trati“ vypadám dobře a že by mě někdy rád viděl běhat „zblízka“. Stála jsem v předsíni, koukala na dveře a cítila jsem, jak ve mně roste strach.
Couvla jsem dál od dveří, vzala do ruky mobil a potichu napsala partnerovi, že kurýr pořád stojí za dveřmi a říká divné věci. Zeptala jsem se ho, co mám dělat. Za pár vteřin mi volal zpátky. Zvedla jsem to a šeptem mu popsala situaci. Řekl mi, ať hlavně neotvírám a že pokud neodejde, mám zavolat policii. Mezitím kurýr za dveřmi pořád mluvil. Říkal, že prý ví, kdy mám doma rozsvícené světlo, a že až mi zase něco poveze, může se „zastavit i jen tak, když pojede kolem“. V tu chvíli už to nebylo jen nepříjemné, ale vyloženě děsivé. Přestala jsem přes dveře odpovídat, vypnula jsem hlasitý odposlech, stála potichu v předsíni a snažila se ani nepohnout, aby měl dojem, že u dveří už nikdo není.
Po chvíli jsem slyšela, jak se na chodbě otevírají jiné dveře a hlas sousedky, která volá psa. Zeptala se nahlas, co se děje, že tu někdo postává. V tu vteřinu kurýr úplně změnil tón. Najednou mluvil nahlas „do telefonu“ o nějaké doručené adrese a sousedce řekl, že už odchází, že jen řešil „adresu“. Slyšela jsem, jak zaklaply její dveře, pak kroky směrem k výtahu a zvuk odjíždějící kabiny. Ještě několik minut jsem se bála podívat do kukátka. Když jsem se konečně odhodlala, chodba byla prázdná. Sedla jsem si na zem v předsíni a jen tam chvíli seděla, než se mi podařilo trochu uklidnit.
Asi po dvaceti minutách jsem zavolala na linku městské policie a všechno jim popsala. Nečekala jsem, že hned něco vyřeší, spíš jsem chtěla, aby se o tom aspoň někde vědělo. Operátor byl věcný, řekl mi, ať si zapíšu čas a číslo zásilky a zkusím to nahlásit i dopravní společnosti. Večer jsem sedla k notebooku a napsala oficiální stížnost dopravci. Popsala jsem chování kurýra i konkrétní věty, které řekl, a uložila si screenshoty z aplikace s detailem zásilky. Od té doby si balíky radši nechávám posílat do výdejního místa. Sama pro sebe mám jasno v jedné věci: když jsem doma sama, žádnému cizímu chlapovi už neotevřu ani na řetízek.
