Článek
Na onkologickou ambulanci jsem jel s pocitem, že jdu „jen pro výsledky“. Všechna ta předchozí vyšetření jsem nějak zvládl, říkal jsem si, že se prostě ukáže, co dál, a ono se to pak bude řešit. V čekárně jsem sáhnul po starém časopisu, ani mě nezajímalo, o čem je, jen jsem si potřeboval zaměstnat oči, abych nemusel moc přemýšlet. V hlavě jsem měl věty typu: „Dneska už se kdeco léčí“ a „dokud mi nic neřekli, není to konec světa“. Když se otevřely dveře a sestra řekla moje jméno, srdce se mi rozbušilo tak nahlas, že jsem měl pocit, že to musí slyšet i ostatní.
Věta, která z běžného dne udělá propast
V ordinaci jsem si sedl naproti lékaři a sledoval, jak listuje v mé dokumentaci. Trvalo to asi minutu, ale mně se to zdálo nekonečné. Pak zvedl oči a klidným, věcným hlasem řekl, že jde o pokročilý zhoubný nádor a že v takovém stadiu se obvykle baví o posledních měsících života. Slova „posledních měsících“ mi zůstala v hlavě a všechno ostatní jsem přestal vnímat. Měl jsem pocit, že mi ztěžkly ruce, jako bych je nemohl zvednout, žaludek se mi sevřel a já v tu chvíli nebyl schopný ani jediné otázky. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: „Musím odsud pryč.“
Začal jsem se zvedat ze židle, bez jakéhokoli plánu. Nebylo to rozhodnutí, spíš reflex. Jen pryč z místnosti, kde někdo právě nahlas vyslovil, že mám před sebou jen měsíce. Lékař si toho všiml, ztišil hlas a řekl mi, ať si ještě sednu, že to vezmeme pomalu. Zastavil se v papírech, odsunul je stranou a díval se přímo na mě, najednou méně jako „pan primář“ a víc jako člověk. Nabídl mi vodu, položil přede mě kelímek a nechal mě chvíli jen dýchat. Ty vteřiny ticha mi pomohly aspoň trochu se vrátit do přítomnosti.
Když se z primáře stane člověk vedle vás
Když viděl, že už nejsem úplně mimo, začal mluvit jinak než na začátku. Řekl, že to, o čem mluvil, jsou statistiky, průměry, ale že každý je jiný. Nezlehčoval to, jasně řekl, že prognóza je vážná a že i on ji počítá na měsíce, ale zdůraznil, že hodně záleží na tom, jak ty měsíce budou vypadat. Vysvětlil, jaké jsou možnosti léčby, co má smysl a co už spíš ne, a taky jak fungují různé formy podpory. Povzbudil mě, ať se ptám na cokoli, co mě napadne, i když mi to připadá hloupé nebo moc osobní. Tím, že přiznal nejistotu a zároveň mluvil o konkrétních krocích, ve mně trochu povolil ten pocit, že je všechno rozhodnuté a já jen čekám na konec.
Začal jsem se tedy ptát. Nejdřív opatrně, jestli má v mém stavu vůbec smysl chemoterapie a co od ní můžu čekat. Pak, jak to budu zvládat doma, jestli je reálné dál nějak fungovat, aspoň částečně pracovat, kdo mi může pomoci. Nakonec jsem se zeptal na to, čeho jsem se bál nejvíc: jak to říct rodině, hlavně partnerce. On odpovídal pomalu, bez odborných výrazů, a když viděl, že mi něco nedochází, zopakoval to jinými slovy. Nabídl, že můžu příště přijít s partnerkou, abych na to nabyl sám a aby měla možnost se zeptat na své otázky. Zmínil i možnost mluvit s psychologem. Z ordinace jsem tak neodcházel jen s diagnózou, ale i s konkrétním plánem, co mě čeká v příštích dnech, a termínem další kontroly.
Co se děje po odchodu z ordinace
Když jsem vyšel na chodbu, pořád jsem byl úplně otřesený. Opřel jsem se o zeď a vytáhl telefon. Zavolal jsem partnerce a pár vteřin jsem jen dýchal, nebyl jsem schopný ze sebe dostat souvislou větu. Nakonec jsem ze sebe dostal, že je to vážné a že to není něco, co „se jen přeléčí“. Vyslovil jsem i ta slova o „měsících“, ale zároveň jsem hned dodal, že to nejsou jistoty, že každý případ je jiný a že máme domluvenou další konzultaci, na kterou půjdeme spolu. Slyšel jsem, jak se na druhém konci nadechuje a ptá se, co teď budeme dělat. V tu chvíli jsem poprvé pocítil úlevu z toho, že na to nejsem sám.
Cestou domů v tramvaji jsem koukal z okna a měl pocit, že lidi kolem mě řeší úplně jiné věci než já. Oni řešili nákupy, mluvili o práci, koukali do mobilu, a já měl v kapse zprávu, která mi najednou převrátila priority. V hlavě mi běželo, že si teď můžu sednout k počítači a strávit celou noc pročítáním všech možných diskusí a hrůzných scénářů. Nebo můžu chvíli počkat, napsat si doma na papír otázky na příště a večer to probrat s partnerkou v klidu, bez internetu. Rozhodl jsem se pro to druhé. Nebyla to žádná velká odvaha ani pozitivní obrat. Jen malé, docela obyčejné rozhodnutí, že ten dnešní den ještě nějak prožiju, aspoň v tom, co mám právě teď před sebou.
