Článek
Ráno jsem zavolala do ordinace a požádala o akutní termín. Sestra mě vměstnala mezi pacienty, a tak jsem za hodinu seděla v čekárně u svého praktika. Byla jsem vyčerpaná a lehce se mi točila hlava. Už druhý týden mi bušilo srdce a při chůzi do schodů jsem se zadýchávala. Včera se mi udělalo špatně v tramvaji. Vzala jsem si volno, abych to konečně vyřešila. V hlavě jsem si opakovala příznaky, abych na nic nezapomněla: bušení srdce, dušnost, závratě, únava. Nechtěla jsem dělat drama, jen vědět, jestli se něco děje, nebo jestli jsem prostě jen nervózní a unavená.
Doktor mávne rukou, já trvám na odběrech
V ordinaci jsem mu všechno popsala. Změřil mi tlak a tep, poslechl srdce i plíce. „To bude stres a kafe,“ mávl rukou, jako by to byla drobnost. Lehce se ušklíbl a poznamenal, že to zbytečně hrotím. Zarazila jsem se a řekla, že chci krevní testy. Dodala jsem, že mám i závratě a chci vyloučit chudokrevnost. Nechci zbytečně brát léky na nervy, když může jít o něco konkrétního. Kývl, vytiskl žádanku „pro jistotu“ a poslal mě hned vedle do laboratoře. Byla jsem ráda, že nebudu čekat týdny.
V přízemí mi sestra vzala krev. Zeptala jsem se, kdy budou výsledky, a ona bez váhání řekla, že zítra po obědě je bude mít lékař v systému. Vzala jsem si náplast, poděkovala a šla. Cestou domů jsem zpomalila, bylo mi trochu na omdlení, tak jsem si koupila něco lehkého k obědu a snědla to doma. Doktorovy poznámky mě mrzely. Zároveň mě uklidňovalo, že se to vyšetří a že budu mít jasné výsledky, jestli je všechno v normě, nebo ne. Říkala jsem si, že když to nic neukáže, budu řešit režim, kávu a stres. Ale nebylo hloupé si o test říct.
Telefonát, omluva a plán na léčbu
Druhý den po obědě mi zazvonil telefon. Na displeji se ukázalo číslo ordinace a cítila jsem směs strachu a zvědavosti. Lékař mluvil nezvykle vážně. Řekl, že mám výrazně nízký hemoglobin a ferritin a že se mi omlouvá za včerejšek. Navrhl, že mě vezme ještě dnes na konci ordinační doby, abychom nastavili léčbu. Souhlasila jsem bez řečí, oblékla kabát a vyrazila. Cítila jsem úlevu, že to není jen v mé hlavě, a zároveň mě štvalo, jak rychle se to změnilo. Napadlo mě: tak proto ty schody, tak proto ta tramvaj.
V ordinaci mi to vysvětlil srozumitelně. Jde o chudokrevnost, pravděpodobně z nedostatku železa. Zeptal se, jak v posledních měsících vypadá moje menstruace. Přiznala jsem, že je silnější a delší. Přikývl, že to může být zdroj ztrát, ale že je potřeba hledat i jinde. Poslal eRecept na železo a řekl mi, jak ho brát: ideálně s vitaminem C, ne s kávou a mléčnými výrobky, a že se může ozvat žaludek. Vytiskl žádanku a dal mi sadu na test okultního krvácení s jasnými instrukcemi, kdy a jak donést vzorky do laboratoře. Doporučil kontrolu u gynekologa. Probrali jsme praktické věci: kontrolní krevní obraz za čtyři až šest týdnů, co přidat do jídelníčku a čeho se teď vyvarovat. U sestry jsem si vyzvedla vytištěné výsledky, abych se na ně doma v klidu podívala.
Venku jsem si sedla na lavičku a prošla si papíry. Čísla byla hluboko pod referenčními hodnotami a najednou mi všechno dávalo smysl. Napsala jsem partnerovi, co se děje, a že mám plán. Ulevilo se mi hlavně proto, že jsem si o odběry řekla sama. Nechci v ordinaci nic vyhrocovat, nepotřebuju vítězství nad doktorem. Potřebuju, aby mě brali vážně, když popisuju, co cítím. Teď budu dodržovat léčbu a oběhat doporučená vyšetření. A zároveň jsem si otevřela seznam praktických lékařů v okolí a začala hledat někoho, u koho se nebudu bát ozvat. Stačí málo: poslouchat, nedělat posměšné poznámky a nevynechávat krevní obraz „pro jistotu“.
