Článek
Někdy na začátku listopadu jsem seděla večer u notebooku a koukala na online košík plný věcí, u kterých jsem si nebyla jistá, jestli je vlastně někdo chce. V hlavě mi běželo, kolik to asi bude stát, a cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Vzpomněla jsem si, jak jsem po loňských Vánocích ještě několik měsíců splácela kreditku a jak mě to celou dobu stresovalo. Najednou se mi chtělo brečet jen z představy, že to mám znovu absolvovat. A v tu chvíli mi v hlavě naskočila myšlenka, kterou jsem si dřív ani nepřipouštěla: co kdybych se letos na shánění velkých dárků prostě vykašlala. Chvíli jsem to v sobě zvažovala – jednak pocit úlevy, jednak hlas v hlavě, který mi říkal, že Vánoce bez hromady dárků nejsou „pořádné“ Vánoce. Nakonec ale únava a strach z dalších dluhů převážily.
První nápad na Vánoce bez dárků
Druhý den jsem o tom zkusila mluvit s partnerem u večeře. Nadhodila jsem to opatrně, jako spíš úvahu než rozhodnutí, a čekala jsem, že se bude tvářit zklamaně nebo mi začne vysvětlovat, že to nějak zvládneme. Místo toho jen pokrčil rameny a řekl: „Hele, mně by se jednou Vánoce bez stresu a běhání po obchodech fakt líbily.“ Trochu se mi ulevilo, protože jeho dárky byly pro mě vždycky ta největší položka. Zároveň jsem ale věděla, že to nejtěžší mě teprve čeká – vysvětlit to mámě. Vyrůstala jsem v domě, kde se dárky pod stromek skoro nevešly a atmosféra Vánoc se u nás roky měřila tím, kolik toho kdo koupil. Tenhle vzorec mám v sobě pořád silně a jen představa, že to má být „jinak“, ve mně vyvolávala zvláštní směs studu a strachu.
Jak to vysvětlit mámě a rodině
Když jsem mámě volala, nedokázala jsem se k tomu dlouho dostat. Bavily jsme se o počasí, o tom, kolik už napekla, co dělá pes sousedů, a já jsem pořád hledala, jak to otevřít. Nakonec jsem to zkrátka vyhrkla: že bych letos chtěla dárky hodně omezit, nebo je možná úplně vynechat, protože je to na mě finančně i psychicky moc. V telefonu bylo najednou ticho. Pak se mě zeptala, jestli mám nějaké vážnější problémy, nebo jestli jsem se nezbláznila. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, a snažila jsem se jí vysvětlit, že nejde o to, že bych je neměla ráda, ale že už zkrátka nedávám ten tlak – vydělávat, utrácet, tvářit se, že je všechno v pohodě. Řekla jsem jí, že bych radši místo věcí strávila čas s nimi v klidu, bez toho, abych v hlavě počítala každou korunu. A pak jsem jen čekala, co řekne dál.
Po chvíli ticha si máma povzdechla. Slyšela jsem v tom trochu zklamání, ale nakonec řekla, že chápe, že je jiná doba, a že jestli je to pro mě takhle lepší, tak to zkusíme. Navrhla, že bychom si případně každý mohli přinést jen jednu drobnost do dvou set korun, když už někdo bude mít potřebu něco dát. Spíš symbolicky, než aby se zase utrácelo. Nebyla to úplná revoluce, ale už tahle dohoda pro mě byla strašně důležitá. Hned potom jsem zavolala bráchovi, abych mu vysvětlila, co jsem navrhla. Čekala jsem, že si bude dělat legraci, ale on jen řekl, že je za to rád, protože má zrovna taky málo peněz a stejně nikdy neví, co komu kupovat. V tu chvíli jsem poprvé měla pocit, že nejsem za exota, ale že možná říkám nahlas něco, co ostatní tiše cítí taky.
Prosinec bez honičky a jiný Štědrý den
Prosinec najednou vypadal úplně jinak než obvykle. Neměla jsem ten známý pocit, že „nestíhám Vánoce“. Po práci jsem šla místo do obchodního centra na procházku nebo rovnou domů. Když mě cestou napadla nějaká maličkost, která by někoho opravdu potěšila, koupila jsem ji a tím to skončilo. Žádné běhání po obchodech do zavíračky, žádné hádky sama se sebou, jestli mám utratit o tisícovku víc. Ušetřený čas jsem využila na úplně obyčejné věci – uklidila jsem byt bez toho, abych u toho byla úplně vyčerpaná, upekla jen dva druhy cukroví, které opravdu jíme, a pár večerů jsem prostě jen seděla u televize a koukala na filmy. Občas mě ještě přepadly výčitky, třeba když jsem v práci slyšela kolegyně, jak řeší, co komu koupily a kolik je to stálo. Měla jsem strach, že na Štědrý den přijde trapné ticho a někdo mi dá drahý dárek, který nebudu mít čím oplatit. Zároveň jsem si ale začala všímat, že moje tělo reaguje jinak – spala jsem celou noc, nebudila se s bušícím srdcem a necítila jsem ten tlak v hrudníku, který jsem dřív brala jako normální součást prosince.
Na Štědrý den jsme přijeli k rodičům jen s krabičkou vlastního cukroví a lahví vína. S prázdnýma rukama jsem se cítila trochu zvláštně, skoro provinile. Pod stromečkem bylo pár drobností – klasické ponožky od mámy, čokoláda od bráchy, jedna maličkost ode mě – ale žádné hromady, žádné igelitky schované za gaučem. V obýváku bylo nezvykle volno. Celé rozbalování trvalo pár minut a pak jsme si zase sedli ke stolu. Povídali jsme si, hráli stolní hru, smáli se tomu, jak táta podvádí, a nikdo se nehádal kvůli penězům nebo neřešil, kdo co komu dal a jestli je to „dost“. Všichni byli klidnější, než jsem zažila za poslední roky.
Když jsem večer doma usínala, uvědomila jsem si, že v hlavě nepočítám, kolik mě to celé stálo, a neprocházím si seznam věcí, kvůli kterým budu mít v lednu úzkost z výpisu z účtu. Místo toho jsem cítila obyčejnou únavu a klid. Došlo mi, že největší změnu jsem si letos dopřála sama tím, že jsem se přestala nutit do věcí, které jsem dřív brala jako povinnost. Možná to nebyly nejhezčí Vánoce podle časopisů a reklam, ale pro mě byly poprvé po dlouhé době snesitelné. A to je něco, k čemu se chci příští rok vrátit raději než k velkým nákupům a hromadám dárků pod stromkem.
