Článek
Na ten víkend v horách jsem se hodně těšila. Oba jsme byli měsíce zasekaní v práci, pořád jen povinnosti, večer gauč a telefon v ruce. Představovala jsem si, jak budeme po lyžování sedět na pokoji, pít víno a normálně si povídat, bez neustálého odbíhání k mailům. První večer po večeři jsme přišli na pokoj, já už jsem si představovala nalité skleničky a dlouhé povídání, a on najednou nejistě, jestli by si jeden večer nemohl dát jen pro sebe, s notebookem a seriálem. Zaskočilo mě to. Jeli jsme přece „být spolu“. Měla jsem chuť mu to vyčíst, ale zarazila jsem se. Jen jsem řekla: „Tak jo,“ vzala si věci a šla do koupelny.
Když vysněný večer vezme jiný směr
V koupelně se ve mně střídalo zklamání a vztek. V hlavě mi běželo, že jsem celý výlet asi přecenila, že jemu stačí zapnout Netflix kdekoliv. Zároveň jsem ale věděla, jaké to je, když člověk prostě potřebuje vypnout mozek po svém. Nechtělo se mi sedět vedle něj, tvářit se uraženě a čekat, až se mě zeptá, co mi je. Sprchu jsem si natáhla víc, než bylo potřeba, a během toho mě napadlo, že když chce mít svůj večer, tak já si můžu udělat taky svůj. Když jsem vylezla, oblékla jsem si péřovku, čepici, strčila telefon do kapsy a jen tak mezi řečí řekla, že se jdu projít. On něco zamumlal, ať si to užiju. Zabolelo mě to, znělo to strašně formálně, ale nechtěla jsem to dál rozebírat. Zavřela jsem za sebou dveře a v duchu si řekla, že si ten večer nenechám zkazit.
Venku byl mráz a zvláštní ticho. Nikde nikdo, jen světla z hotelu a tma za ním. Zamířila jsem ke sjezdovce za hotelem, kde jsme přes den lyžovali. Představa, že se budu jen motat po vesnici a koukat do oken, mě nelákala. Sjezdovka už byla prázdná, jen nahoře svítila světla a bylo slyšet hučení rolby. Ten zvuk jsem měla vždycky spojený s večerem na horách. Už z dálky jsem viděla, jak světla stroje krouží po svahu. Šla jsem blíž k plotu, až k dřevěnému zábradlí, a postavila se trochu stranou, abych tam nikomu nepřekážela. Jen jsem stála, koukala na ten stroj a cítila, jak pomalu přestávám myslet na to, co se děje v hotelovém pokoji.
Nečekané setkání u plotu sjezdovky
Po chvíli jsem vytáhla telefon a zkusila si rolbu vyfotit. V té tmě to ale na displeji vypadalo spíš směšně než nějak efektně. Když jsem se s tou fotkou trápila a pořád přešlapovala, nevšimla jsem si, že se rolba přiblížila až skoro pod svah naproti mně a zastavila. Z kabiny na mě někdo mávnul. Otevřelo se okénko a chlap v bundě a čepici na mě přes motor zavolal něco jako: „Tak co, jdete dělat kontrolu kvality?“ Překvapilo mě to, zasmála jsem se a zpátky na něj zavolala, že jsem jen zvědavý divák. Chytil se toho, ještě něco vtipného poznamenal a najednou z toho byl normální rozhovor, jako kdybychom se znali.
Vyprávěl mi, že má dvě malé děti, které jsou přesvědčené, že táta jezdí obřím traktorem. Že nejhorší jsou mlhavé noci, kdy vidí sotva před sebe, a že se mu občas stane, že na svah zabloudí opilec. Já jsem mu řekla, že jsem ráda, že jsem utekla z hotelu, protože manžel si vyžádal „klidový večer“ se seriálem a mně se nechce sedět doma uražená na horách. Upřímně se tomu zasmál a prohodil něco ve smyslu, že aspoň má dneska publikum a není tu úplně sám. Uvědomila jsem si, jak mi dělá dobře mluvit s člověkem, který mě vůbec nezná. Nemusela jsem před ním nic vysvětlovat, nic obhajovat, jen tak říkat, jak to mám.
Co mi zimní noc potichu připomněla
Po pár minutách řekl, že musí pokračovat, ale ať klidně zůstanu, že mu to aspoň nepřijde tak dlouhé. Zamával, zavřel okénko a zase začal jezdit po svahu. Já jsem zůstala stát opřená o zábradlí, nos jsem měla úplně studený a ruce mi mrzly v kapsách, ale cítila jsem zvláštní klid. Najednou mi došlo, že mi vlastně vyhovuje být venku sama, bez toho, abych musela někomu dělat společnost. Přesně to samé, co jsem mu před chvílí vyčítala, že chce on. Když po nějaké době zase zastavil kousek níž a přes okno na mě zavolal: „Vy tam fakt ještě mrznete?“, automaticky jsem odpověděla, že mi to nevadí, že jsem mu přišla dělat společnost já.
Než jsem se vydala zpátky, ještě sjel blíž k plotu a ukázal mi, jak vypadá ten pás a proč musí jezdit tolikrát dokola, aby byl sníh dobře upravený. Nelezla jsem nikam dovnitř, stáli jsme každý na své straně, jen jsme si ukazovali rukama a křičeli přes hluk. Poděkovala jsem mu, on se usmál a řekl, že mu to fakt zpestřilo šichtu. Cestou k hotelu jsem si uvědomila, že jsem pryč docela dlouho. Když jsem otevřela dveře od pokoje, manžel už ležel v pyžamu, seriál pauznutý, a hned se ptal, kde jsem byla, že jsem celá zmrzlá a vysmátá. Sedla jsem si k němu na postel a začala mu vyprávět historku s rolbou. V tu chvíli jsem cítila, že už nejsem uražená. Spíš jsem byla ráda, že jsme si oba odpočinuli po svém a že když občas přestanu všechno hlídat a plánovat, vzniknou z toho takovéhle malé, neplánované momenty, které mi zůstanou v hlavě možná víc než vysněný večer u láhve vína.
