Článek
Když jsem to ráno vstávala dřív než obvykle, protože jsem musela do práce, v hlavě jsem už měla hlavně večer. Představovala jsem si, jak přijdeme domů, dáme si večeři, zapálíme svíčky na dortu a chvilku budeme jen spolu. Poslední týdny jsem manželovi jen tak mezi řečí říkala, že bych letos nejradši jela někam na víkend nebo prostě měla čas jen pro sebe. Ne jako výčitku, spíš jako povzdech. V duchu jsem si říkala, že třeba letos tu nápovědu pochopil, protože i on viděl, jak jsem unavená a jak pořád mluvím o tom, že nemám ani chvíli pro sebe. Cestou do práce jsem si sama pro sebe opakovala, že o dárek nejde, že jsem dospělá a nepotřebuju překvapení. Zároveň jsem ale cítila, že do toho dárku přesto vkládám naději, kterou bych raději neměla.
Tichá naděje, že letos to konečně vyjde
Večer jsem přijela domů, rychle udělala jednoduchou večeři a vyndala z krabice malý dort, který jsem koupila den předem. Spíš kvůli dětem, aby měly pocit, že se něco děje. Zapnuli jsme televizi, aby se zabavily, a já dodělávala poslední věci v kuchyni. Manžel přišel z práce trochu později, než říkal, ale v ruce měl papírovou tašku a působil nějak slavnostně. Možná až moc. Byl trochu nervózní, chodil po bytě, než si sedl. Děti mě posadily ke stolu, že prý mám mít narozeninové „překvápko“, a on přede mě položil zabalenou krabici. Díval se na mě tak soustředěně, že mi to bylo skoro nepříjemné. V tu chvíli jsem cítila směs očekávání a tlaku – že se musím tvářit správně, ať tam bude cokoliv.
Když jsem rozbalila papír a otevřela krabici, uviděla jsem uvnitř poukaz do fitka na půl roku a k tomu brožuru od výživové poradkyně. Některé věty byly zvýrazněné, hlavně ty o změně životního stylu a cílech. V tu chvíli se mi vybavily všechny naše rozhovory, kdy jsem mu říkala, že nechci, aby řešil moji postavu, že jestli se chci hýbat, tak po svém, ne podle tabulek a plánů. Snažila jsem se nasadit neutrální úsměv, podívala jsem se na něj a řekla něco jako: „No, takový praktičtější dárek.“ Poděkovala jsem, ale už v ten moment jsem cítila, že je něco špatně. Díval se na mě s obrovským napětím v obličeji, čekal zjevné nadšení. A když nepřišlo, najednou mu ztuhly rysy a stáhl rty.
Dárek z fitka a mrazivé ticho
V místnosti zůstalo divné ticho. Jedno z dětí se mě zeptalo, co to vlastně je, a já s nuceným klidem vysvětlovala, že maminka dostala „cvičící permanentku“. Snažila jsem se, aby to znělo normálně, ale sama jsem slyšela, jak to působí. Manžel se zvedl od stolu, vzal talíře až příliš rázně a šel s nimi do kuchyně. Chvíli jsem seděla, pak jsem šla za ním. Ještě než jsem něco řekla, pronesl bez otočení: „To je asi jedno, co ti dám. Nikdy se netrefím a jsi věčně nespokojená.“ V ten moment se mi sevřel žaludek. Cítila jsem vinu, že jsem ho zranila, ale zároveň i silný vztek, že ze mě dělá nevděčnou, když věděl, že tohle nechci.
V kuchyni jsme se pohádali šeptem, ale přesto hlasitěji, než bychom chtěli. Věděla jsem, že v obýváku běží dětem pohádka a že aspoň nevnímají, že se hádáme. Řekla jsem mu, že mám pocit, že se vedle něj často necítím jako partnerka, ale spíš jako někdo, koho chce pořád předělávat. Že se vedle něj často necítím dobře, ale „hodná“ jsem tehdy, když plním jeho představu. On pořád dokola opakoval, že to myslel dobře, že se o mě bojí. Že vidí, jak jsem unavená a jak jsem přibrala, a že má pocit, že by měl něco dělat. Že nechápe, proč je špatně, že se snaží. Skončilo to tak, že odešel na balkon „vyvětrat se“ a já zůstala v kuchyni sama s kouskem dortu na talíři. Jedla jsem ho bez chuti a došlo mi, že mě víc než ten poukaz bolí jeho pohled zklamaného člověka, který má pocit, že všechno dělá marně.
Když vděčnost přestane maskovat zklamání
Večer jsme v posteli leželi zády k sobě. On usnul poměrně rychle, aspoň to tak vypadalo, já jsem zírala do tmy. V hlavě se mi pořád vracel ten okamžik rozbalování, jeho čekání na můj výraz, jako kdyby se v tu chvíli rozhodovalo o tom, jestli je dost dobrý manžel. Došlo mi, že to není poprvé. Že pokaždé, když se mu podle jeho představy „nepovede“ mě potěšit, bere to jako osobní selhání. A já to pak zachraňuju tím, že přehrávám vděčnost, směju se víc, než chci, a říkám, jak je to super. Tentokrát jsem to nezvládla a všechno, co jsme roky obcházeli, se najednou ukázalo. V tu noc jsem si řekla, že další den nechci mluvit o poukazu, ale o tom, jak se vedle něj cítím, když mě neposlouchá a pak ode mě čeká nadšení.
Druhý den odpoledne, když byly děti venku s babičkou, jsme si sedli ke stolu, každý s hrnkem kávy. Chvíli bylo ticho, pak jsem začala tím, že mě mrzí, jak jsem se tvářila. Zároveň jsem mu ale řekla, že pro mě ten dárek znamená něco jako „nejsem dost dobrá, tak mě pojď opravit“. Připomněla jsem mu, jak jsem mu říkala, že bych ocenila spíš společný víkend nebo klidně jen den, kdy nic neřeším. A jak mě zraňuje, když mám pocit, že to neslyší. On chvíli mlčel, pak přiznal, že měl pocit, že musí něco udělat. Že ten poukaz pro něj byl důkaz, že se snaží být zodpovědný manžel, který řeší zdraví a budoucnost. Řekl, že když si stěžuju na kila a únavu, bere to jako úkol, který má vyřešit, a ty moje řeči o tom, že nechci žádné tabulky, bral spíš jako vymlouvání. Domluvili jsme se, že ten poukaz možná nějak využiju po svém a že příští rok si radši řeknu napřímo, co bych chtěla. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem v sobě cítila smutek z toho, kolik věcí jsme si doteď neřekli a jak dlouho jsme se oba přizpůsobovali představám toho druhého místo toho, abychom mluvili narovinu.
