Článek
Limoncello chutnalo po zradě
Vždycky jsem si myslela, že příběhy o dvojím životě se dějí jen v seriálech, ale mně se to stalo na sluncem zalitém pobřeží v Toskánsku. Manžel mě nalákal na dovolenou, kterou prý plánoval měsíce. Večery u moře, smích, cappuccino po ránu – a pak pusa na čelo. Byla jsem totálně v pasti, ani náznak, že se blížím k životnímu pádu.
Jednoho večera mi Roman navrhl, ať si večer vyjdeme sami, bez dětí. Než jsem se usadila na venkovní terase malého bistra, srdce mi bušilo, jakoby tušil, co přijde. „Tohle si musíme tu navždy pamatovat,“ usmál se, ale v jeho očích bylo cosi zlomeného.
Když jsem zaslechla „musíme si promluvit“
Jen pár okamžiků po objednávce limoncell tu větu pronesl: „Musíme si promluvit.“ V tu chvíli jsem ztuhla. Snažila jsem se žertovat: „Co se děje, nebudeš chtít další dítě, že ne?“ On se nadechl a tvářil strašně vážně.
Roman mlčel, zatímco italské lampiony pohupoval mořský vánek. Pak tiše zašeptal: „Nechci ti už dál lhát… Mám v Itálii rodinu. Skoro deset let.“ Jako by se svět posunul o pár metrů mimo mě, všechno bylo náhle rozmazané, cizí.
Táhlo mě to přes rty: „To není pravda!“
Seděla jsem a dívala se na něj, jakoby byl cizinec. První slova ze mě vypadla úplně automaticky: „To není pravda. Řekni, že jsi mě jen chtěl vystrašit.“ On jen svěsil hlavu a zamumlal: „Odpusť mi, vím, že si to nezasloužím.“ Celý vnitřek mě pálil, slzy jsem potlačovala vztekem.
Zmohla jsem se pouze na to, že jsem vstala a odešla. V hlavě mi vířily otázky – jak dlouho mě podváděl, kdo jsou ti lidi, jak mohl žít dva životy a smát se u večeře s našimi dětmi? S každým krokem k hotelu jsem měla chuť utéct na konec světa.
Itálie byla najednou jen pustý kámen
Dlouhé hodiny jsem bloudila ulicemi a vzpomínala na každý detail posledních let. Lidi se smáli, tančili, život běžel dál – jen já byla uprostřed apokalypsy. Chtělo se mi křičet. Místo milované Itálie jsem najednou viděla zradou napuštěné stěny, slané slzy místo vln.
Ráno jsem našla Romana sedět u fontány. Ticho bylo těžké jak olovo. On pronesl: „Chápu, jestli mě opustíš. Něco ve mně selhalo. Měl jsem ti to říct dávno.“ Pro mě byl ale teď vším jen lhář, cizinec, někdo, koho už nemohu obejmout, i kdyby prosil sebevíc.
Cizinci v jednom pokoji
Nevěděla jsem, co dál, zpáteční letenky byly až za tři dny. Leželi jsme každý na jednom konci postele a mlčeli. Každá minule vyřčená věta v hlavě rezonovala. Po nocích jsem potichu brečela, ráno jsem hrála divadlo před dětmi – na tváři úsměv, uvnitř díra.
Nejen, že měl Roman druhou rodinu, ale všechno, co jsem žila, najednou působilo jako špatně zahraná role. Ptala jsem se sama sebe, kde jsem udělala chybu, proč jsem nic nepoznala? Každý okamžik, co jsem tam musela být s ním, mi ubíral roky života.
Co přišlo po návratu
Když jsme se konečně vrátili domů, měl pro mě schovaný dopis – rozloučení, přiznání, omluvy. Já zatím začala otevírat okenice, které jsem předtím zavírala zevnitř. Nabralo to čas. Pomohla mi rodina, moje sestra dokola opakovala: „Musíš tomu dát čas, nesmíš se teď hroutit.“ Až pak jsem pochopila, že jediná cesta ven je jít dál. Začala jsem znovu. Pomalu. Psycholog, běhání, noví lidé. Přestala jsem se ptát proč. Jediné, co teď vím jistě: přežila jsem. Jsem silnější, i když s jizvou navždy.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
