Článek
Večer začal úplně obyčejně. Děti konečně usnuly, v bytě bylo po celém dni ticho a mezi námi bylo napjaté ticho. Dopoledne jsme se kvůli hlouposti chytli, on se pak celý den držel spíš stranou a já byla dotčená a unavená, takže jsme se míjeli a nikdo neměl chuť to otevírat. Seděla jsem v obýváku, přepínala televizi jen tak na pozadí a přemýšlela, jestli se k tomu ještě večer vrátíme. On se zvedl, vzal pytel s odpadky a jen mezi dveřmi řekl: „Aspoň vynesu koš.“ Automaticky si vzal bundu a klíče, jako vždycky, i když jde jen ke kontejnerům. Máme je u parkoviště za domem, takže mi to nepřišlo divné. Jen jsem kývla a v duchu si říkala, že až se vrátí, zkusím začít nějak normálně mluvit.
Okamžik, kdy se nevrátí včas
Normálně je zpátky za pár minut. Pět, deset maximálně. Když se po dvaceti minutách pořád nevracel, začala jsem být trochu nervózní, ale vysvětlovala jsem si to tím, že možná potkal někoho ze sousedů a zakecal se. Po půlhodině už mi to připadalo divné. Napsala jsem mu krátkou zprávu na jeho soukromý mobil, jestli je v pořádku a kde je. Zůstala nepřečtená. Volat jsem mu nechtěla hned, pořád jsem si připadala trochu trapně po té naší hádce, ale nakonec jsem stejně šla k oknu a podívala se ven. U kontejnerů nikdo, na parkovišti tma a ticho. Až po chvíli mi došlo, že před domem chybí jeho auto. V tu chvíli se mi udělalo špatně od žaludku. Uvědomila jsem si, že musel sednout do auta a odjet, zatímco jsem seděla v obýváku a vůbec jsem si nevšimla, kdy nastartoval.
Asi po hodině od chvíle, kdy odešel, mi na mobil vyskočila SMS z čísla, které skoro nepoužívá. Rozsvítilo se jeho pracovní číslo. První věc, která mě napadla, bylo, že se stalo něco v práci, že tam musel narychlo odjet. Otevřela jsem zprávu s tímhle v hlavě. V textu ale stálo, že odjel pryč, že si potřebuje srovnat věci v hlavě, a ať ho teď nehledám ani mu nevolám. Žádné kde je, na jak dlouho, nic o dětech. Jen tohle. Četla jsem tu zprávu pořád dokola. V jednu chvíli jsem byla úplně paralyzovaná, pak jsem cítila hrozný vztek, pak zas jen prázdno. Nedávalo mi to smysl. Vždycky aspoň naznačil, když ho něco trápí. Teď mi přes cizí, pracovní číslo v podstatě oznámil, že zmizel.
Telefon mlčí a hlava jede na maximum
Skoro automaticky jsem mu začala volat. Střídala jsem obě čísla, ale soukromý mobil byl úplně vypnutý a ten pracovní jen vyzváněl, nikdo to nebral. Přišlo mi absurdní, že on někde sedí s tím telefonem, ze kterého mi napsal, a prostě to ignoruje. Napsala jsem mu několik zpráv. Nejdřív prosby, ať se aspoň ozve, že potřebuju vědět, jestli je v pořádku. Pak už i větu, že takhle se to nedělá, že doma má děti. Seděla jsem v obýváku s mobilem v ruce a pořád dokola jsem si v hlavě přehrávala poslední týdny. Jak častěji říkal, že je unavený. Jak se zavíral s notebookem, místo aby si sedl k nám. Jak byl podrážděný kvůli drobnostem. Do té doby jsem to brala jako běžný stres. Teď jsem se ptala sama sebe, jestli jsem ty náznaky jen nechtěla vidět.
Když mi pořád neodpovídal, napadlo mě zavolat jeho sestře. Nechtěla jsem ji zatahovat do našich problémů, ale už jsem nevěděla, co dál. Zněla překvapeně, když jsem jí řekla, že odjel a nechal mi jen tu jednu zprávu. Po chvíli ticha ale přiznala, že s ním poslední dobou víc mluvila. Říkala, že je ve vztahu nespokojený, že má pocit, že se točíme v kruhu, že nevidí změnu. Poslouchala jsem ji a cítila, jak ve mně roste vztek. Najednou jsem měla pocit, že jsem poslední člověk, který se o vlastním manželství něco dozvídá. Naštvalo mě, že dokázal otevřeně mluvit s ní, ale ne se mnou. A taky mě zabolelo, že to se mnou nikdy nezkusil naplno probrat tak, jak to evidentně probíral s ostatními.
Noc bez spánku a první rozhodnutí
První noc se strašně vlekla. Vůbec jsem nespala, jen jsem chodila mezi kuchyní a ložnicí a pořád kontrolovala telefon, jestli se náhodou neozval. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Představovala jsem si, jak se ráno vrátí a omluví se, že to přehnal. Pak zas, že se nevrátí vůbec, že tohle byl jeho způsob, jak odejít. Napadlo mě, jestli nemám volat policii, ale pokaždé jsem se zastavila u toho, že je pryč „jen“ pár hodin a aspoň poslal zprávu. Představovala jsem si, jak vysvětluju policistům, že manžel odešel vynést odpadky a místo toho odjel pryč, a hned jsem měla pocit, že to budou brát jako rodinnou hádku, ne jako zmizení. Nakonec jsem mu pozdě v noci napsala ještě jednu jedinou, stručnou zprávu. Že potřebuju aspoň vědět, kdy se hodlá ozvat kvůli dětem a společným věcem. V tu chvíli mi došlo, že vedle všech emocí mě čeká spousta čistě praktických rozhodnutí.
Ráno jsem vstala úplně vyčerpaná, i když jsem nic nepila. Šok trochu ustoupil a nahradilo ho zvláštní otupění. Děti se probudily, ptaly se, kde je táta, a já jen řekla, že musel něco řešit v práci. Nechtěla jsem jim lhát, ale ještě míň jsem jim chtěla říkat pravdu, když jsem ji vlastně ani sama neznala. Když odešly do školky, udělala jsem si kávu, sedla si ke stolu a vzala si papír. Začala jsem si psát seznam toho, co musím řešit, pokud se situace rychle nezmění – peníze, účty, nájem, školka, co řeknu rodičům, co řeknu dětem, pokud se nevrátí. Přitom mi došlo, že ať se jednou vrátí, nebo ne, ten způsob, jakým odešel, mezi námi zůstane navždy. Něco se tím definitivně zlomilo. A někde hluboko ve mně se poprvé objevila myšlenka, že to možná budu muset zvládnout sama. Nebyla jsem na to připravená, ale poprvé od jeho odchodu jsem měla pocit, že aspoň trochu beru situaci do vlastních rukou.
