Článek
Ten den byl úplně obyčejný. V práci nic zvláštního, doma klasika – večeře, nádobí, příprava věcí na další den. Odpoledne mi manžel napsal, že se po směně staví „jen na dvě piva“ s kolegy v hospodě kousek od firmy. Poslední dobou tohle „jen na chvíli“ říkal docela často. Všimla jsem si toho, ale pokaždé jsem to nějak přešla s tím, že má v práci napjaté období a prostě si potřebuje orazit. Napsali jsme si, že mi dá vědět, až bude na cestě domů, a já se toho zvláštně chytila. Říkala jsem si, že když aspoň napíše, tak je to v mezích, které ještě snesu.
Zpráva od cizí ženy všechno změnila
Kolem deváté večer jsem zrovna uklízela v kuchyni, když mi zapípal mobil. WhatsApp, neznámé číslo, v profilu fotka nějaké ženy. Otevřela jsem zprávu a tam stálo: „Dobrý večer, asi byste měla vidět, co váš manžel dělá.“ Pod tím fotka. Chvilku mi vůbec nedocházelo, na co se dívám. Pak jsem si přiblížila obrázek a viděla jeho, jak se v té hospodě objímá a líbá s mladší ženou. Zírala jsem na displej a v hlavě mi jen běželo: „To není možné. To nebude on.“ Zvětšila jsem fotku snad pětkrát, podívala se na jeho mikinu, výraz, vlasy. Byl to on. Se staženým žaludkem jsem té ženě napsala, kdo je a odkud má na mě číslo, protože mi to pořád nedávalo smysl.
Odpověděla mi docela rychle. Napsala, že sedí s přítelem u vedlejšího stolu v té samé hospodě a že tohohle „pana dokonalého“ s tou slečnou vídají už několikátý večer po sobě. Prý ji už delší dobu štvalo, jak sebevědomě vypráví, že „doma nic neřeší“, tak si jednou odposlechla jeho jméno. Přes kamarádku, která ho zná z práce a měla na mě kontakt, si moje číslo zjistila už před pár dny. Teď se prý rozhodla, že mi to pošle. Mezitím mi poslala ještě druhou fotku z jiného úhlu, aby bylo jasné, že nejde o nějaké přátelské objetí. Jak jsem ty zprávy četla, začalo mi docházet, že to asi nebude jeden večer, který „ujel“, ale něco, co trvá delší dobu.
Jak se vymlouval a kdy vyšla pravda najevo
První reakce byla, že jsem mu začala volat. Dvakrát hovor odmítl a pak mi napsal, že v hospodě není slyšet a že dorazí domů později. Na tu fotku jsem se dívala a přemýšlela, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že mu o ní zatím nenapíšu. Chtěla jsem vidět, s čím přijde sám, jestli si něco vymyslí, nebo mi to řekne. Pořád jsem si někde vzadu v hlavě připouštěla, že může existovat nějaké jiné vysvětlení, i když jsem tomu už sama moc nevěřila. Přišel až kolem půlnoci, cítila jsem z něj alkohol a tvářil se úplně normálně. Jen prohodil, že se jim to trochu protáhlo. Vytáhla jsem telefon, otevřela fotku a podala mu ho. Nic jsem neřekla. Viděla jsem, jak ztuhl, jak mu z tváře zmizel ten uvolněný výraz. Začal koktat, že je to jen sranda, že ho někdo naschvál takhle vyfotil, že to nic neznamená. Bylo ale vidět, že improvizuje a že se mu to nedaří.
Ten večer skončil hádkou. Já jsem křičet nechtěla, ale v jednu chvíli jsem se prostě neudržela. On se nejdřív bránil, pak otočil, že přeháním, a nakonec se sebral, vzal si deku a šel spát do obýváku na gauč s tím, že je unavený a že „nemá sílu na scény“. Já jsem skoro celou noc nespala. Ráno, když odešel do práce, jsem znovu napsala té cizí ženě, jestli by mi k tomu mohla říct víc. Odpověděla, že tam sedí s přítelem poměrně často a že mého manžela s tou samou ženou vídají už několik týdnů. Prý se chovají jako pár – drží se za ruce, líbají se, odcházejí spolu. Večer jsem na něj znovu tlačila, tentokrát už nešlo jen o fotky, ale i o konkrétní informace. Chvíli to zkoušel shazovat, pak se zlomil a přiznal, že s ní má už pár měsíců poměr.
Mezi sliby, právničkou a konečným rozhodnutím
Další dny jsem fungovala spíš mechanicky. Ráno vstát, připravit děti, práce, nákup, večeře. Doma jsme spolu mluvili hlavně o dětech a praktických věcech, jako by mezi námi nic jiného neexistovalo. On střídal postoje. Jednou se omlouval, brečel, sliboval, že s ní okamžitě skončí a že to byla chyba. Jindy zase říkal, že přece nebudu ničit rodinu kvůli „jedné chybě“ a že to zbytečně hrotím. Já jsem u toho seděla, poslouchala ho a v sobě cítila, že už mu prostě nevěřím. Svěřila jsem se kamarádce, řekla jsem jí všechno, i to, že nevím, co mám dělat. Ona mi dala kontakt na právničku s tím, ať se tam jen zajdu informativně zeptat.
Na schůzku s právničkou jsem šla s tím, že si jen poslechnu možnosti. Že to neznamená, že se hned rozvádím. Ale jak mi popisovala, co obnáší rozvod, jak by to bylo s dětmi, majetkem a praktickými věcmi, začala jsem si uvědomovat, že si život vedle něj už představit neumím. Že bych pořád podezírala, kontrolovala, čekala, kdy se něco podobného stane znovu. Několik dní jsem to v sobě převalovala, přemýšlela, jaké to bude pro děti, pro mě, pro něj. Nakonec jsem podala žádost o rozvod. Když jsem mu to oznámila, tvářil se upřímně překvapeně. Zkoušel mě obměkčit, připomínal společné roky, děti, dovolené, všechno možné. Bolelo to, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Najednou jsem věděla, že už nebudu žít v nejistotě, jestli mi večer píše pravdu, nebo ne. A že i když mě to stálo hodně, aspoň jsem neignorovala něco, co už ignorovat neumím.
