Článek
Po Vánocích jsem byla úplně vyčerpaná. V práci se všechno najednou řešilo „ještě do konce roku“, pak „hned po svátcích“ a já měla pocit, že jen přepínám režimy, ale nikdy si doopravdy neodpočinu. Přítel na tom byl podobně, oba jsme večer padali na gauč a jen koukali do mobilů nebo na seriál. V jednu chvíli mi došlo, že takhle to nechci nechat zajít, a vytáhla jsem nápad na víkendový wellness. Našla jsem hotel ve Špindlu, fotky vypadaly skoro až nereálně hezky – svíčky u bazénu, výhled na zasněžené kopce, snídaně do postele. Přesvědčovala jsem ho, že si to zasloužíme, že si prostě zajedeme odpočinout a budeme jen spolu. Cestou autem jsme si představovali, jak budeme ležet ve vířivce, bez notebooků a mailů, a konečně si v klidu promluvíme o věcech, na které doma nemáme energii.
První trhliny v dokonalé představě
Hned po příjezdu mi ale něco nesedělo. Před hotelem stály autobusy, u vchodu se couraly skupinky lidí s visačkami na krku, všichni se někam přesouvali s kelímky v ruce. Uvnitř hrála docela hlasitá hudba a u recepce se táhla fronta, jako kdybychom přijeli na nějaký menší kongres. Když jsme se konečně dostali na řadu, recepční nám mezi řečí řekla, že tu mají dvě velké firemní akce, ale že to prý nebude vadit, po desáté má být klid. Zarazilo mě, že o tom nikde předem nepsali, ale zároveň jsem si říkala, že se přece neotočíme jen kvůli tomu. Uklidňovala jsem sama sebe, že přes den budou mít program a večer to nějak ztichne. V hlavě jsem měla i to, že už je všechno zaplacené a že jsem to celé vymyslela já.
Když wellness připomíná firemní večírek
Pokoj vypadal na první pohled dobře, přesně jako na fotkách. Čistě ustlaná postel, voňavé ručníky, všechno takové uhlazené. Jenže jakmile se na chodbě někdo objevil, bylo to, jako by stál přímo u nás. Slyšeli jsme každé bouchání dveří, kroky, dokonce i útržky rozhovorů z vedlejšího pokoje. Přítel se na mě podíval tím výrazem „říkal jsem ti to“, ale nic neřekl. Rozhodli jsme se to neřešit a šli na večeři. Tu jsme nějak spláchli skleničkou vína a já pořád doufala, že to wellness večer všechno zachrání. Jenže když jsme přišli do zóny s bazénem a vířivkou, půlka lidí tam měla stejné visačky jako dole. Ve vířivce seděly skupinky, křičely přes sebe, někdo si do vody vzal drinky, všude smích a hlasité debaty o práci. Snažila jsem se tvářit, že mi to nevadí, že si uděláme svůj malý ostrůvek klidu, ale uvnitř jsem cítila zklamání. Přítel jen protočil oči a prohodil, že tohle je přesně důvod, proč nesnáší „instagramové hotely“.
Noc, která se změnila v nekončící bar
Když jsme se konečně rozhodli jít spát, bylo už po jedenácté. Doufala jsem, že po desáté, jak říkala recepční, bude opravdu klid. Jenže na chodbě to vypadalo jak někde v baru. Lidi se vraceli z dolejšího programu, dveře třískaly, někdo se tam nahlas smál, další vyprávěl nějakou historku tak, že ji slyšelo celé patro. Zavřeli jsme všechno, co šlo, ale přes dveře se to stejně neslo. Zespodu byla slyšet hudba z hotelového baru, dunění basů, které v pokoji rezonovalo. Po chvíli jsem to nevydržela a zavolala na recepci. Slečna mi řekla, že to předá dál a že to určitě brzy utichne, ať vydržíme. Ležela jsem pak v posteli, koukala do stropu, poslouchala ten hluk a cítila, jak ve mně roste vztek, ale zároveň i smutek. Těšila jsem se na ten víkend tak dlouho a měla jsem pocit, že se mi to celé sesype pod rukama.
Moment, kdy už to nejde „nějak vydržet“
Kolem jedné ráno se situace posunula do bodu, kdy jsem si řekla, že už dost. Najednou se někdo začal dobývat na naše dveře. Kdosi tam bušil, zkoušel kliku, hulákal něco, čemu jsem ani nerozuměla. Trvalo to možná půl minuty, ale mně to připadalo mnohem delší. Bylo jasné, že si spletl patro nebo pokoj, ale v tu chvíli jsem se rozklepala. Necítila jsem se úplně bezpečně, prostě jsem jen chtěla pryč. Přítel vstal, oblékl se a šel dolů na recepci. Vrátil se s tím, že nám nabídli jiný pokoj v jiném patře, kde má být větší klid. Představa, že se uprostřed noci stěhujeme, přenášíme věci a možná jen skončíme o dvě patra výš se stejným hlukem, mi přišla úplně absurdní. Navíc jsem už byla tak unavená, že jsem skoro nedokázala přemýšlet.
Rozhodnutí zabalit to a odjet
Seděli jsme na posteli, já měla kufr napůl zabalený, věci rozházené kolem a v hlavě úplný chaos. Zvažovali jsme, jestli to nějak překousneme, vezmeme ten jiný pokoj a pokusíme se aspoň pár hodin dospat, nebo prostě odjedeme. Měla jsem slzy v očích, protože jsem se cítila hrozně trapně. Celý ten víkend byl můj nápad, já jsem ten hotel vybrala a prosadila jsem, že to tam vypadá skvěle. Teď jsem seděla uprostřed noci v cizím pokoji, nevyspalá a naštvaná, a nejradši bych to celé vrátila zpátky. Nakonec přítel řekl, že je naše bezpečí a klid důležitější než nějaká zaplacená záloha a že jestli chci jet domů, tak prostě pojedeme. V tu chvíli se mi strašně ulevilo, i když se mi zároveň honilo hlavou, že možná přeháním, že „správně“ bych měla vydržet.
Vyjížděli jsme ze Špindlu někdy kolem půl třetí ráno. Venku tma, na silnici nikdo, jen světla našeho auta, která osvětlovala kousek cesty před námi. V autě jsme si potichu pustili rádio, žádná velká hudba, spíš jen kulisa. Poprvé za celý ten den jsem měla pocit, že jsme spolu doopravdy. Povídali jsme si o tom, co se stalo, ale i o úplně běžných věcech, o kterých doma mluvíme vždycky jen tak napůl, protože do toho něco pípne nebo zazvoní. Domů jsme dorazili nad ránem, úplně vyřízení, a celou sobotu jsme proleželi v posteli, tentokrát v našem tichu. Když jsem si to pak v hlavě přehrávala, uvědomila jsem si, že ten „wellness“ nakonec nebyl o sauně a vířivce, ale o tom, že jsme se sebrali a odjeli, i když nás to stálo peníze, nervy a zklamaná očekávání.
