Článek
Už bylo pozdní odpoledne, vracela jsem se z práce úplně vyčerpaná a v hlavě jsem si opakovala svůj klasický program: vyzvednout děti, uvařit, dodělat resty do práce. Ještě předtím jsem ale musela do supermarketu. Pamatovala jsem si seznam věcí, které doma došly, a zároveň jsem počítala, kolik si můžu dovolit v obchodě utratit. Poslední měsíce to mám nastavené tak, že každý nákup je vlastně malá matematika. Vzala jsem si košík a automaticky začala hledat hlavně zboží v akci. Když jsem uviděla pár věcí se žlutou cedulkou, které se nám opravdu hodí, hned jsem je přidala. Připadala jsem si trochu trapně, jak nad každou položkou přemýšlím, ale teď prostě potřebuju hlídat i tyhle drobnosti.
Fronta, únava a jedna podezřelá cena
V obchodě bylo plno, lidi nervózně popocházeli, fronty u pokladen se táhly skoro až do uliček. Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou, protože jsem věděla, že doma mě čekají děti s úkoly a nevyprané prádlo. Rychle jsem obešla regály a snažila se nepřidávat nic navíc, žádné zbytečnosti, jen to, co opravdu potřebujeme. U akčního zboží jsem se vždycky zastavila o chvíli déle a dvakrát si přečetla cedulku s cenou, abych něco nepopletla. Zvlášť u jedné položky, která byla skoro za polovinu, jsem si tu cenu přesně zapamatovala, protože to pro mě byl rozdíl. Když jsem šla k pokladně, měla jsem pocit, že jsem to zvládla dobře – nákup na pár dní za rozumné peníze.
U pokladny klasická situace, fronta lidí, kteří by nejradši byli všude jinde než tam. Přede mnou paní, co ještě honem přidává sladkosti, za mnou někdo tlačí vozík moc blízko, prostě obvyklý shon. Když na mě konečně přišla řada, začala jsem vykládat věci na pás a v hlavě už přemýšlela, co z toho konkrétně ten večer uvařím. Pokladní začala markovat a já jen tak letmo sledovala displej s částkou. V jednu chvíli mi padl zrak na tu akční položku a zarazila jsem se. Cena na displeji byla úplně jiná, skoro o polovinu vyšší, než jsem si pamatovala z regálu. Napadlo mě, že jsem se asi spletla já, ale i když jsem si to v hlavě přepočítala, prostě mi to nesedělo.
Když kvůli pár korunám jste za potížistu
Slušně jsem pokladní řekla, že tahle konkrétní věc byla v akci za jinou cenu, a poprosila ji, jestli se na to může podívat. Čekala jsem nějaké vysvětlení nebo aspoň ochotu to ověřit. Ona se ale ani nepodívala mým směrem a docela otráveně odsekla něco ve smyslu, že když to tak naskočilo, tak to tak je. Zkusila jsem zopakovat, že na regálu byla jiná částka, a navrhla, jestli by se někdo nemohl zajít podívat na cedulku. V tu chvíli se za mnou někdo hlasitě nadechl a povzdechl, aby dal najevo, že zdržuju. Pokladní protočila oči tak nápadně, že jsem to viděla i periferně, a najednou jsem měla pocit, jako bych dělala problém kvůli úplné hlouposti.
Pokladní nakonec bez jakéhokoli pokusu situaci vyřešit prohlásila, že jestli se mi to nelíbí, tak si to buď vezmu za tu cenu, která je v systému, nebo to tam nechám, ale že na takové „cirkusy“ tam fakt nemají čas. V tu chvíli jsem cítila směs trapnosti a ponížení. Měla jsem pocit, že na mě kouká celá fronta a všichni si myslí, že kvůli pár korunám dělám scénu. Zároveň mě ale zalil vztek, že se mnou mluví jako s otravným dítětem, které něco nechápe. V hlavě jsem si rychle přepočítala, že bez té akční ceny se do rozpočtu prostě nevejdu a že mi pak nezbydou peníze na zbytek týdne. Hlavou mi problesklo: „Zaplať to, neříkej nic, ať to máš za sebou.“ Ale zároveň ve mně něco říkalo, že tohle už je moc.
Odejít s prázdnou, ale hlavou vztyčenou
Nakonec jsem se zhluboka nadechla a řekla jsem, že za těchto podmínek ten nákup nechci. Nekřičela jsem, nezvyšovala hlas, jen jsem to řekla normálně. Nechala jsem plný košík u pokladny, omluvila se, že to tam nechávám, a otočila se k odchodu. Cítila jsem, jak mi zrudly tváře a jak se mi klepou ruce. Ještě jsem koutkem oka zahlédla, jak pokladní protočí oči podruhé a někdo za mnou něco zamumlal, ale už jsem se neotáčela. Bylo mi trapně, ale už se to nedalo vzít zpátky.
Když se za mnou zavřely automatické dveře, najednou bylo ticho. Stála jsem venku s prázdnýma rukama a s pocitem, že jsem sice něco prosadila, ale zároveň jsem si zkomplikovala život. Hned mě napadla praktická otázka: co teď doma uvařím z toho mála, co máme ve spíži a v mrazáku. Cítila jsem se rozklepaná, napůl na sebe pyšná, že jsem se nenechala odbýt, a napůl naštvaná, že jsem kvůli pár desítkám korun absolvovala tuhle scénu. Cestou domů jsem si v hlavě znovu přehrávala každou větu – jestli jsem to nemohla říct jinak, klidněji, nebo jestli jsem nepřehnala reakci. Nakonec jsem ale došla k tomu, že to vlastně nebylo jen o penězích. Bylo to o tom, že člověk občas potřebuje říct „ne“, když se k němu někdo chová bez respektu, i když pak jde domů s prázdnou taškou a musí vymýšlet, z čeho bude vařit.
