Článek
Do auta na služebku nastupuju v klasickém pracovním módu. V hlavě mám seznam úkolů, co musíme s klientem probrat, a zároveň si trochu užívám, že na pár hodin zmizím z domácích povinností. Těší mě, že jedu zrovna s ním, s kolegou, se kterým se mi dobře pracuje a který se umí bavit i o běžných věcech, nejen o tabulkách. Cestou řešíme hlavně prezentaci a reakce vedení, občas sklouzneme k osobnějším tématům. Každý z nás mezi řečí zmíní doma partnera, jako bychom tím jasně stanovili hranici, za kterou nepůjdeme. V sobě mám jasně dané, že je to jen pracovní cesta, po večeru s klientem se zavřu na hotelu v pokoji, pustím notebook a pak zavolám domů.
První sklenička, která změnila večer
Jednání se protáhne víc, než jsme čekali. Odcházíme unavení, ale s pocitem, že to dobře dopadlo, klient nic zásadního nenamítl a vypadá spokojeně. Když se u recepce ubytováváme, navrhne, že bychom si mohli dát aspoň jednu skleničku „na úspěšný den“. Moje první reakce je odmítnout, v hlavě mi naskočí maily, které bych měla dohnat, a to, že jsem ještě nevolala domů. Jenže představa, že sedím sama na pokoji s notebookem a plastovou lahví vody z minibaru, mě najednou vůbec neláká. Řeknu si, že jeden drink v hotelovém baru nic neznamená, že je to pořád v rámci práce, a souhlasím.
V baru je poloprázdno, sedneme si vedle sebe na vysoké židle, objednáme víno. Začínáme u práce, vracíme se k tomu, co zaznělo na schůzce, kdo nás překvapil a na čem ještě musíme zapracovat. Postupně se ale téma přesune jinam, ani nevím přesně kdy. On začne mluvit o tom, že to má doma těžké, že s manželkou vedle sebe spíš existují, než žijí spolu, a že se už dlouho cítí spíš jako spolubydlící. Je na něm vidět, že ho to opravdu trápí, není to jen stěžování si pro efekt. Otevřenost mě ovlivní a přiznám, že u nás to taky není růžové. Že jsme oba pořád v práci, večer každý kouká do svého telefonu a že si na sebe doma skoro nenacházíme čas ani sílu. V jednu chvíli mi probleskne hlavou, že jsem ještě nevolala domů, ale odložím to s tím, že zavolám později z pokoje. Nechce se mi ten večer vracet do role partnerky a mámy. Postupně se díky vínu a tomu povídání cítíme blíž, víc si všímám, jak reaguje, jak poslouchá.
Když napětí u výtahu přeskočí dál
Jak večer pokračuje, přibude další sklenička. Nevím přesně, kdo ji objedná, prostě tam najednou stojí. Bar se mezitím skoro vyprázdní, kolem nás už je klid. Přistihnu se, že ho poslouchám jinak než v kanceláři. Všímám si, jak se usmívá, jak naklání hlavu, jak se ke mně trochu nahýbá, když něco vypráví. V jednu chvíli mi položí ruku na předloktí, jen tak, aby zdůraznil, co říká. Jindy bych ji možná automaticky stáhla, ale teď to neudělám. Naopak mi to připadá příjemné a nechám tu ruku tam. Napadne mě: „Tady už by to mohlo skončit,“ ale ten moment nechám běžet dál a tu myšlenku potlačím.
Když se zvedáme od baru, oba máme v sobě příjemnou otupělost. Smějeme se něčemu, co by nám v kanceláři přišlo trapné. U výtahu najednou ztichneme, stojíme dost blízko u sebe a ani jeden nic neříká. Cítím napětí, které tam přes den nikdy není. Podívá se na mě, jako by čekal, jestli ucuknu, a pak mě políbí. Není to nijak dramatické, ale je to jasné. Místo abych ustoupila, polibek mu opětuju. Ve výtahu mě začne znovu líbat, trochu neohrabaně se objímáme, je to rychlé, ne úplně promyšlené. Když vystupujeme na našem patře, můj pokoj jen přejdeme, ani se u něj nezastavíme. Vím, že bych mohla říct „tady už jdu“ nebo prostě zastavit, ale neudělám to. Skončíme v jeho pokoji a strávíme spolu noc.
Ráno poté a tíha tajemství
Ráno se probudím dřív než on. Hlava mě bolí, ale víc než z alkoholu je mi těžko z toho, co se stalo. Ležím chvíli potichu a snažím se vybavit si večer, jednotlivé momenty, kdy to ještě šlo zvrátit. Pak vstaneme, každý se obléká sám za sebe, žádné dlouhé pohledy, žádné doteky navíc. Atmosféra mezi námi je nepříjemně odtažitá. On nakonec prohodí něco jako, že to byl úlet, který by neměl nic změnit, a že bude lepší, když si to necháme pro sebe. Přikývnu, protože v tu chvíli nemám sílu to jakkoliv rozporovat a zároveň mám strach z toho, co by následovalo, kdybychom to začali rozebírat. V hlavě si začnu vybavovat všechny možné dopady – doma, v práci, mezi kolegy. Shodneme se, že o tom nikomu neřekneme.
Zbytek služebky proběhne v až okázale profesionálním režimu. Jako bychom se oba snažili sobě i okolí dokázat, že jsme „v pohodě“ a máme věci pod kontrolou. Držíme se jen pracovních témat, žádné osobní poznámky, žádné narážky. Cesta autem zpátky je zdvořile formální, skoro jako bychom se neznali víc než pár měsíců. Když přijedu domů, obejmu partnera možná o něco pevněji než obvykle, ale nic mu neřeknu. Vymluvím se na únavu a jdu vybalovat. Navenek se nic nezmění, další dny chodím do práce, s kolegou fungujeme normálně, nikdo nic netuší. Uvnitř ale pořád přemýšlím, jestli to byl jen jednorázový úlet, který se stal ve špatný čas na špatném místě, nebo spíš důkaz, že mi v životě něco chybí. A na tuhle otázku si zatím neumím odpovědět ani sama sobě.
