Článek
Když jsme dodělávali velký projekt pro nového klienta, byla jsem už pár týdnů hodně vyčerpaná. Přesčasy, tlak, do toho doma běžný kolotoč účtů, nákupů, plánování všeho možného. Šéf navrhl, že to s klientem probereme u večeře, taková ta „neformální“ schůzka, kde se doladí detaily. Na poslední chvíli se ale klient omluvil a šéf pak taky, že má něco s rodinou. Rezervace v restauraci už byla, a tak jen mávl rukou, ať tam klidně zajdeme aspoň my dva s Petrem, kolegou z jiného oddělení. Už delší dobu mezi námi bylo takové to lehké napětí, vtipy, pohledy, ale oba jsme to brali jako neškodný kancelářský flirt. Na večeři jsem šla s pocitem, že je to prostě pracovní povinnost a že si aspoň na chvíli odpočinu od domácí rutiny.
Jak z pracovní večeře zmizela práce
Ze začátku to vypadalo přesně tak. Probírali jsme prezentace, čísla, jeho nápady na další kroky. Já jsem na to navázala, co by mohl chtít klient, on zase, co zvládne náš tým. Jakmile nám ale nalili víno a přišlo jídlo, řeč se nenápadně stočila jinam. Petr se zmínil, že to má doma poslední rok dost napjaté, že se s manželkou skoro míjejí a všechno mezi nimi je spíš logistika. Já jsem na to navázala tím, že doma řešíme hlavně hypotéku, úklid, práce na bytě, kdo kdy vyzvedne děti, a že se kvůli tomu hádáme. Přistihla jsem se, že mu říkám věci, které jsem s partnerem doma radši vůbec neotevírala, protože z toho skoro vždycky byla hádka nebo uražené ticho. U stolu se ale atmosféra uvolnila, smáli jsme se, připadalo mi, že mi někdo konečně rozumí. Na chvíli jsem zapomněla, že sedím s kolegou a že jsme původně měli řešit jen práci.
Když jsme dojedli, necítila jsem žádný tlak vracet se hned domů. Věděla jsem, že partner pravděpodobně sedí u počítače, dívá se na seriál nebo něco hraje a moc ho nepřekvapí, že přijdu později kvůli „klientovi“. Petr se netvářil, že by někam spěchal. Nabídl, že mě doprovodí k tramvaji, což mi přišlo normální. Cestou ale navrhl, jestli se ještě neprojdeme k nábřeží, že je příjemný večer a že se mu nechce hned domů do ticha. Souhlasila jsem, ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. K řece jsme došli pomalu, sedli si na lavičku a chvíli jen tak koukali na vodu a světla. Povídali jsme si dál o práci, o dětech, o tom, co kdo dělal předtím. Nic vyloženě nevhodného, ani nic, co by nešlo vysvětlit.
Procházka k řece, která změnila hranice
Ten zlom přišel hrozně nenápadně. Zrovna jsem mu vyprávěla o našem posledním domácím konfliktu, kdy jsem se cítila úplně neviditelná, a najednou jsem ucítila jeho ruku na zádech. Položil ji tam tak samozřejmě, jako gesto podpory, ale nechal ji tam o něco déle, než by bylo obvyklé. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Mohla jsem se posunout nebo říct něco, čím bych to shodila. Neudělala jsem nic. Zůstala jsem sedět a dělala, že to není až tak podstatné. Když jsem se na něj podívala, bylo mi jasné, že oba víme, že jsme za hranou toho, co je mezi kolegy v pořádku. Nikdo nic neřekl. Prostě jsme se k sobě naklonili a políbili se. Nejdřív váhavě, jako bychom zkoušeli, jestli to opravdu děláme, pak mnohem jistěji a déle. V hlavě se mi míchal pocit úlevy, že mě někdo vnímá, se vzrušením a s okamžitým strachem, co to vlastně znamená.
Po pár minutách to ale najednou opadlo. Odtáhli jsme se od sebe, oba zaskočení. První jsem začala něco blekotat o tom, že tohle jsem nechtěla, že mi to nějak ujelo. On se omlouval úplně stejně, že mě neměl líbat, že má rodinu, že nechce nic bořit. Do toho jsme se párkrát trapně zasmáli, protože jsme nevěděli, jak z toho ven. Petr nakonec navrhl, že mi zavolá taxi, že by bylo lepší ten večer ukončit teď hned. Souhlasila jsem bez váhání, protože jsem cítila, že kdybychom zůstali spolu déle, nezůstalo by jen u polibku. V autě jsem koukala z okna a přehrávala si v hlavě, jak rychle se z pracovní večeře stalo něco úplně jiného. Když jsem přišla domů, partner se jen zeptal: „Tak co, jaký byl klient?“ Automaticky jsem odpověděla, že v pohodě, ale jinak nic moc zajímavého. A tím to pro něj skončilo.
Když zůstane jen polibek a ticho
Druhý den v práci jsem měla sevřený žaludek. Doufala jsem, že Petra celý den neuvidím, že budeme mít každý nějaké schůzky jinde. Samozřejmě jsme se potkali hned ráno v kuchyňce u kafe. Pozdravili jsme se, oba trochu ztuhle, snažili se mluvit o počasí a projektu. Ve chvíli, kdy ostatní odešli a zůstali jsme sami, řekl tiše: „Asi by bylo nejlepší, kdyby to, co se stalo, zůstalo mezi námi.“ Dodal, že mě nechce dostat do problémů, že nechce komplikovat svůj ani můj život. Přikývla jsem a jen jsem řekla: „Jo, souhlasím.“ Bylo v tom něco jako úleva, ale i těžkost. Najednou jsem si uvědomila, že máme společné tajemství, o kterém doma ani v práci nikdo nic neřekne.
Další týdny jsme se oba podvědomě snažili být co nejvíc v bezpečné vzdálenosti. Na porady jsme chodili radši s někým dalším, u oběda jsme si sedali jinam, když to šlo. Když už jsme spolu museli něco řešit, drželi jsme se striktně pracovních témat. Přesto se ten večer pořád občas připomínal. Třeba když se mě partner zeptal, proč jsem v poslední době nějak zamlklá, nebo proč jsem „duchem jinde“. Nebo když se v kanceláři začalo mluvit o firemním večírku a někdo žertoval, co se na takových akcích všechno děje. Nikomu jsme nikdy neřekli, co se po té „obyčejné“ pracovní večeři stalo. Postupně to překryly jiné starosti, další projekty, rodinné věci. Ve mně to ale zůstalo jako stálá připomínka, že se v mém vztahu dlouhodobě neříká nahlas něco důležitého. A že když se to neřeší, může stačit jeden trochu delší večer, aby se to zvrtlo úplně jiným způsobem, než by člověk chtěl.
