Článek
Když má partner noční, byt na mě vždycky působí jinak. Není to tak, že bych se vysloveně bála, ale je v tom zvláštní ticho a najednou slyším každý zvuk z chodby. Ten večer jsem si pustila seriál v obýváku, abych na to nemyslela. Ležela jsem na gauči, pes u mě, všechno úplně normální. Najednou vyskočil, doběhl ke dveřím a začal štěkat. Ne takové to upozornění, když někdo jen projde kolem, ale dlouhé, naléhavé štěkání. Přetočila jsem oči a řekla si, že zase slyší kdeco. Nechtěla jsem kvůli každému šramotu běhat ke dveřím, tak jsem dál koukala na televizi a doufala, že ho to přejde.
Pes něco tuší, já to ignoruju
Jenže nepřešlo. Pes stál těsně u dveří, koukal nahoru na kukátko a do toho vrčel. Takhle se normálně nechoval, když někdo jen bouchl dveřmi naproti nebo šel kolem po schodech. Zvedla jsem se, došla k němu a zkusila ho odvést zpátky do obýváku. Dala jsem mu pamlsek, pohladila ho, mluvila na něj uklidňujícím hlasem. Vzal si ho, ale hned zase odběhl zpátky ke dveřím, jako by vůbec nevnímal, že na něj mluvím. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mě to začíná znervózňovat. Ztichla jsem, přestala si všímat televize a začala poslouchat, jestli na chodbě něco neuslyším.
Vypnula jsem zvuk u seriálu a v bytě se udělalo ticho. Chvíli jsem nic neslyšela, jen vlastní dech a občasné zavrčení psa. Pak se ozval tichý šramot přímo za dveřmi. Ne prudké kroky nebo bouchání, spíš jako by se tam někdo pomalu opíral o zeď nebo o zárubeň. V tu chvíli se mi srdce rozbušilo. Došlo mi, že tam někdo opravdu stojí. Přemýšlela jsem, jestli mám hned volat policii, nebo aspoň sousedovi naproti, ale připadala jsem si zároveň trochu hystericky, protože jsem vlastně nic konkrétního neviděla. Zůstala jsem stát uprostřed předsíně a po pár vteřinách jsem si řekla, že se nejdřív podívám kukátkem a pak se rozhodnu.
Tvář za kukátkem a váhavé zaklepání
Šla jsem ke dveřím pomalu, snažila se našlapovat potichu. Pes se mi lepil na nohu, cítila jsem jeho dech přes tepláky. Naklonila jsem se ke kukátku a v tu ránu jsem nadskočila. Viděla jsem jen rozmazanou tmavou siluetu, ale bylo jasné, že ta hlava je nalepená přímo na dveřích, skoro u toho kukátka. Měla jsem pocit, že ten člověk ví, že jsem těsně za dveřmi, a možná mě poslouchá. Ucukla jsem zpátky, otočila klíčem i ve spodním zámku, který běžně necháváme jen zaklapnutý, a poprvé za celou dobu jsem si vzala do ruky mobil. Jen jsem ho držela a přemýšlela, jestli mám rovnou mačkat 158, nebo ještě počkat.
Stála jsem tam asi minutu, která se neskutečně vlekla. Pes nepřestával vrčet, jen už ne tak hlasitě. A najednou se ozvalo slabé, váhavé zaklepání. Pak někdo přes dveře zadrmolil moje jméno, ale tak neurčitě, že bych si toho normálně možná ani nevšimla. Podle hlasu mi ale došlo, že to bude soused z vedlejšího bytu. Znala jsem ho jen tak od vidění, z chodeb a ze schránek. Zadržela jsem dech, připlížila se znovu ke kukátku a tentokrát jsem v té siluetě poznala jeho obličej. Vypadal, jako by se sotva držel na nohou, povislá hlava, opřený o dveře. Došlo mi, že je asi opilý a prostě si spletl dveře. Strach trochu povolil, ale stejně jsem neotevřela. Jen jsem přes dveře nahlas řekla, že je u špatného bytu a ať jde domů.
Když strach vystřídá úleva a poučení
Z druhé strany se ozvalo nějaké neurčité zamumlání, pak těžký povzdech a slyšela jsem, jak se odlepil od dveří. Kroky byly pomalé a nejisté, pak cvakla klika u dalšího bytu. Pes ještě chvíli stál u dveří, poslouchal, pak štěkání postupně utichlo a on se vrátil za mnou do obýváku. Sedla jsem si na gauč, vypnula seriál a jen tak seděla. Cítila jsem, jak ze mě pomalu opadává napětí, ale v hlavě se mi začaly honit další myšlenky. Co kdyby to nebyl jen opilý soused. Co bych dělala, kdyby se pokusil ty dveře otevřít. A uvědomila jsem si, že jsem při prvním štěkání psa vlastně mávla rukou, protože mě rušil, místo abych se zamyslela, proč tak vyvádí.
Druhý den jsem se o tom bavila se sousedkou z patra, potkala jsem ji u výtahu. Jen jsem se zmínila, že v noci zase někdo zkoušel dveře, a ona hned věděla, o kom mluvím. Říkala, že s tímhle sousedem je občas problém, že už taky několikrát funěl u jejích dveří a snažil se dostat dovnitř, protože byl mimo. Nebylo to příjemné slyšet, ale zároveň jsem se necítila tak přecitlivěle, jak jsem si připadala v noci. Domluvily jsme se, že si vyměníme telefonní čísla, aspoň my ženské na patře, abychom si mohly rychle zavolat nebo napsat, když se bude dít něco divného. Doma jsem pak vyměnila spodní zámek za bezpečnější a začala jsem víc vnímat, kdy a jak pes štěká. Už ho neokřikuju hned na první dobrou, ale spíš zkontroluju kukátko nebo se na chvíli zaposlouchám, co se děje. Od té doby se občas leknu možná zbytečně, ale radši ten strach prožiju, než abych něco zlehčila jen proto, že nechci být „hysterická“.
