Článek
Druhý svátek vánoční máme s dětmi vyhlášený jako pyžamový den. Všude se ještě povalují zbytky balicího papíru, na stole talíř se směsí všeho cukroví, co zbylo, a v televizi běží jedna pohádka za druhou. Jsem unavená po celém prosinci, ale zvláštně spokojená. Letos jsem odmítla všechny velké rodinné návštěvy, žádné přejíždění mezi příbuznými, jen my tři doma. V hlavě mi běží, že tohle jsou první svátky od loňského rozchodu, kdy se necítím sevřená a pod tlakem. Mobil mám na tichý režim, skoro nikdo nevolá, je klid. Až podezřele velký klid.
Nečekaný zvonek uprostřed pyžamového dne
Zrovna strkám do trouby pekáč, když zazvoní zvonek. Leknu se tak, že mi málem vypadne plech z ruky. „Kdo to je?“ řvou děti z obýváku a už se hrnou do předsíně. Napadne mě sousedka, kterou často něco trápí, nebo možná kurýr, i když ti o svátcích obvykle nejezdí. Přitisknu oko ke kukátku a najednou se cítím úplně nesvá. Před dveřmi stojí můj bývalý partner, v jedné ruce igelitka, v druhé nějaká krabice. V tu chvíli mám pocit, že je náš opatrně vybudovaný klid pryč.
Chvíli jen stojím za dveřmi a nevím, co dělat. Nebyli jsme na ničem domluvení a jeho nečekané akce v minulosti většinou nevedly k ničemu dobrému. Hlavou mi bleskne poslední rozhovor, kdy jsem ho prosila, ať dodržuje domluvený režim s dětmi, ať nechodí jen tak, kdy ho to napadne. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to potřebuju kvůli sobě i kvůli nim. Do toho slyším, jak mladší dcera křičí, že táta je tady. V tu chvíli je rozhodnuto, před dětmi se schovávat nebudu. Otevřu, ale v duchu si říkám, že aspoň zkusím udržet situaci pod kontrolou.
Když se z návštěvy stává vyjednávání
Stojí tam trochu nervózní, natáhne ke mně krabici s cukrovím a říká, že je od jeho mámy. Že prý jel „jen na skok, něco přivést“. Než stačím odpovědět, děti se na něj pověsí, přetahují ho dovnitř, ukazují mu nové hračky a já cítím, jak se náš pečlivě naplánovaný klidný den začíná měnit v něco jiného. Pustím ho dál, ale hned u dveří říkám, že jsme na dnešek nebyli domluvení a že mám s dětmi naplánovaný program na odpoledne – pohádku, procházku, jen v našem složení. Přikývne a řekne něco jako „jasně, jen chvilku“, ale z jeho tónu cítím, že by z té chvilky rád udělal něco víc.
Děti se mezitím zavřou v obýváku s novou stavebnicí, takže spolu sedíme v kuchyni u stolu. Udělám nám kafe a než vůbec stihnu něco říct, začne. Říká, že mu chybí rodinná atmosféra, že to u sebe doma takhle nemá a že si říkal, že to zkusí „napravit“ aspoň těmito svátky. Podobnou větu jsem slyšela už tolikrát, že mě to znovu zasáhne. Vzpomenu si, kolikrát sliboval, že něco změní, a jak se vždycky všechno vrátilo do starých kolejí. Tentokrát ale nereaguju ani vyčítavě, ani smířlivě. Klidně mu řeknu, že rodina teď funguje jinak, že se rozchod opravdu stal a že nemůžu dělat, jako by ne. Že se potřebuju cítit bezpečně i o Vánocích.
Poprvé si stojím za svými hranicemi
Chvíli mlčí a pak začne vyjednávat. Navrhuje, že by mohl zůstat déle, že by s námi mohl jít na tu procházku, ať to pro děti vypadá jako dřív. Že by jim to udělalo radost. Ještě před rokem bych na to možná kývla, jen aby byl klid a aby děti měly „hezké svátky“. Jenže letos v sobě poprvé necítím tu starou potřebu rychle řešit každý potenciální konflikt. Řeknu mu, že má s dětmi svůj vyhrazený čas a že ho po domluvě můžeme vyměnit za jiný den nebo prodloužit, ale že už nebudeme dělat společné rodinné akce, jako by nic. Nechci, aby si děti zvykaly na něco, co už neplatí. Vidím, jak ho to zaskočí, ale po chvíli kývne. Dohodneme se, že zůstane jen na oběd a pak odjede.
Když za ním zaklapnou dveře, najednou je v bytě zvláštní ticho. Děti se téměř okamžitě vrátí ke svým hrám, přepnou zpátky do svého světa, jako by se nic nedělo. Já tam ještě minutu stojím v předsíni a přemýšlím, jestli jsem na něj nebyla moc tvrdá. Jestli jsem mu neměla vyjít víc vstříc. Ten známý pocit viny se na chvíli ozve, ale pak si všimnu, že jsem vlastně poprvé po podobném setkání klidná. Ne příjemně naladěná, ale klidná. Dochází mi, že moje „klidné svátky“ neznamenají, že se nic nepokazí nebo že nikdo nezazvoní nečekaně u dveří. Znamenají, že už neustupuju jen ze strachu z hádky. Sednu si s dětmi na zem k puzzle, ony mi s nadšením vysvětlují pravidla po svém a já mám v sobě zvláštní jistotu, že ten nečekaný zvonek byl sice nepříjemný, ale pro mě důležitý krok.
