Článek
Už několik měsíců mě bolelo v podbřišku a byla jsem pořád unavená. Nejdřív jsem to házela na práci, na stres, na to, že špatně spím. U gynekologa jsem byla několikrát, ultrazvuky, odběry, pořád dokola ta samá věta, že se mi vrací cysta na vaječníku. Nakonec mi lékař doporučil laparoskopickou operaci, že by mi to mělo ulevit a vyřešit ty opakované potíže. V práci jsem si domluvila volno, s partnerem jsme to brali jako nepříjemnost, ale nic zásadního. V hlavě jsem měla jen to, že si ten zákrok „odbydu“ a pak se vrátím do normálu.
Operace, která neproběhla podle plánu
V den nástupu do nemocnice jsem byla nervózní, ale zároveň jsem cítila naději, že už bude brzy po všem. Na příjmu jsem vyplnila papíry, vyslechla si stručné vysvětlení zákroku a anestezie a snažila se nemyslet na to, co by se mohlo pokazit. Těsně před sálem se mi chtělo utéct, měla jsem chuť říct, že to odložím, že si to rozmyslím. V hlavě mi ale běželo, že už jsem to stejně dlouho odkládala a že když teď cuknu, zase se nic neposune. Poslední, co si pamatuju, je, jak se mě anesteziolog ptá na jméno. Pak už nic. Po operaci mám jen útržky – něčí hlas, že to bylo „trochu komplikovanější“, ale víc si nepamatuju.
Když jsem se probrala na pokoji, řešila jsem hlavně bolest břicha a to, jak jsem hrozně unavená. Ten komentář o komplikacích mi naskočil až večer, když se to trochu zklidnilo. Druhý den přišel lékař na vizitu a řekl, že kromě cysty našli na vaječníku malé ložisko, které vypadalo jinak, než čekali, a že ho poslali na histologii. Automaticky jsem se zeptala: „Je to rakovina?“ On se na chvíli odmlčel a pak řekl, že to teď nikdo neví, že musíme počkat na výsledky. V tu chvíli se ze „zákroku kvůli cystě“ stalo něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. V hlavě mi naskočil ten nejhorší scénář a já měla pocit, že jsem se z minuty na minutu ocitla v úplně jiné situaci.
Čekání na výsledky a tichý strach
Asi po dvou dnech mě pustili domů s tím, že výsledky budou za týden až dva a že mám přijít na kontrolu. Tělo mě bolelo, ale psychicky mi bylo mnohem hůř. Doma jsem se snažila před dětmi, rodiči a okolím tvářit, že jde o rutinní zákrok a že se jen „dovysvětlují“ nějaké detaily. Večer, když všichni spali, jsem seděla s mobilem a googlila všechny možné výrazy, které jsem z nemocnice pochytila. „Podezřelá tkáň“, „ložisko“, „histologie“. S každým článkem mi bylo úzkostněji. Partner se mě snažil uklidnit, říkal, že dokud nemáme výsledky, nemá cenu panikařit, ale viděla jsem na něm, že se bojí stejně jako já, jen o tom nechce mluvit nahlas.
Den kontroly jsem skoro nejedla. V čekárně jsem seděla a měla pocit, že slyším, jak mi buší srdce. Do ordinace jsem šla s partnerem, sama jsem na to neměla odvahu. Lékař vytáhl zprávu, posadil se a klidným hlasem řekl, že histologie potvrdila zhoubný nádor na vaječníku, ale v časném stadiu, a že tou operací se podařilo viditelnou část odstranit. V hlavě mi zůstala dvě slova: „zhoubný“ a „včas zachycený“. Mísila se ve mně obrovská hrůza s podivnou úlevou, že se na to přišlo teď a ne za pár let. Seděla jsem tam a nevěděla, jestli mám brečet strachem, nebo tím, že mám vůbec nějakou šanci.
Nová role pacienta a hledání rovnováhy
Další týdny byly jen o vyšetřeních, kontrolách a konzultacích na onkologii. Najednou jsem měla pocit, že jsem se přes noc změnila ze „zdravého“ člověka na „pacienta s rakovinou“. Přitom ještě nedávno řešili „jen“ moje bolesti břicha a únavu. V práci jsem musela říct, co se děje, a poprosit o delší volno. Bylo to těžké kvůli penězům, ale i kvůli pocitu, že někoho zklamu, že nebudu „fungovat“. Zároveň jsem si uvědomovala, že kdybych operaci zase odkládala, možná by se na nádor přišlo pozdě, a už by se to vůbec nevyplatilo.
Po několika měsících kontrol a doplňující léčby přišla konečně první opravdu dobrá zpráva – nález je zatím pod kontrolou, nemoc se nešíří. Nebyla to euforie, spíš pomalá, opatrná úleva. Naučila jsem se žít s tím, že mám diagnózu, která se může kdykoli připomenout, že další kontroly mě budou provázet ještě dlouho. Hodně jsem přemýšlela o tom, že jsem do nemocnice šla s představou jednoduchého řešení, a místo toho jsem dostala něco, na co budu asi celý život myslet. Paradoxně mi to ale přineslo i zvláštní druh klidu – vím, co se v mém těle děje, nejsem už jen „unavená a přetažená“, a mám aspoň nějaký prostor s tím pracovat. A i když mě ta jistota něco stojí, vím, že mi nejspíš zachránila život.
