Článek
Když jsem ten den jela z práce, byla už tma a já jsem měla pocit, že jedu domů jen proto, abych si sedla k počítači a řešila další tabulku s náklady na leden. Na palubce mi už pár dní svítila rezerva, takže jsem konečně zastavila na benzínce. Byla jsem unavená, v hlavě se mi točila čísla – nájem, hypotéka, energie, školné za kurz, který ještě splácím. U kasy jsem platila nádrž a pohledem jsem zavadila o stojan se stíracími losy, který jinak úplně ignoruju. Tentokrát jsem se u nich ale zastavila. Ne proto, že bych čekala zázrak, spíš z pocitu, že si chci něco malého dopřát. Vzala jsem jeden los, takový ten „za stovku“, připlatila ho k účtu a strčila do kapsy bundy.
V autě mi dochází, co jsem setřela
Sedla jsem si zpátky do auta, ale nechtělo se mi hned zařadit a vyjet. Stála jsem u kraje parkoviště, motor ještě neběžel, venku byla tma a já jsem cítila, jak jsem vyčerpaná. Sáhla jsem do kapsy pro los a vytáhla z přihrádky minci. Začala jsem stírat, spíš ze zvyku, bez očekávání. První políčko, druhé, třetí. Když se začala objevovat stejná čísla, nejdřív mi to vůbec nedošlo. Pak jsem to ale projela očima znovu a znovu a najednou jsem se zarazila. Na tom malém papírku byla částka v řádu stovek tisíc. Chvíli jsem jen seděla, držela los v ruce a opakovala si v hlavě: „To jsem určitě pochopila blbě.“
Najednou jsem se bála, že něco přehlížím. Vytáhla jsem mobil a v autě na parkovišti jsem začala hledat na internetu pravidla té hry. Našla jsem stránky loterie, tabulku výher, návod, jak se to počítá. Los jsem měla položený na volantu a pořád dokola jsem kontrolovala každé číslo. Pořád mi to vycházelo stejně. Výhra, která může reálně ovlivnit celý náš rok 2026. V břiše jsem měla zvláštní pocit, něco mezi radostí a lehkou panikou. Vůbec jsem nevěděla, co mám udělat jako další krok. Napadlo mě, že prostě nastartuju a pojedu domů, ale pak jsem si řekla, že chci ještě potvrzení od někoho dalšího.
Potvrzení na benzínce a první telefonát
Zvedla jsem se a šla zpátky dovnitř na benzínku. U kasy už byla jiná slečna, než když jsem platila. Podala jsem jí los a trochu nesměle řekla, jestli by mi ho mohla projet přes jejich terminál, že si nejsem jistá, jestli to čtu správně. Vzala ho, pípala něco na čtečce, koukla na displej a pak na mě. Řekla, že je to větší výhra, že mi ji nevyplatí na místě, ale že si to musím vyřídit přes centrálu a že návod mám na zadní straně losu. V tu chvíli mi to došlo. Nešlo už jen o můj výpočet v autě, někde v systému to bylo označené jako „větší výhra“. Začaly se mi třást ruce. Poděkovala jsem, vzala si los zpátky, opatrně ho schovala do peněženky a vrátila se do auta. Chvíli jsem jen seděla a zhluboka dýchala, než jsem vůbec nastartovala.
Když jsem vyjela na silnici, říkala jsem si, že počkám s telefonátem domů, ale nevydržela jsem to ani pět minut. Zapnula jsem si handsfree a zavolala partnerovi. Začala jsem opatrně, že se stalo něco zvláštního, ale že si ještě nejsem stoprocentně jistá. Slyšela jsem, jak je z toho zmatený, tak jsem prostě řekla částku. Na druhém konci bylo ticho a pak první reakce byla, jestli si dělám legraci. Opakovala jsem mu, že jsem to kontrolovala podle pravidel a že i na benzínce mi řekli, že je to větší výhra. Domluvili jsme se, že až přijedu, projdeme všechno spolu ještě jednou a že zatím nebudeme nikomu nic říkat, dokud nebudeme mít úplnou jistotu, že jsme něco nepřehlédli.
Doma plánujeme, jak výhru skutečně využít
Doma jsme si sedli ke stolu, položili los doprostřed a znovu otevřeli stránky loterie. Šli jsme podle návodu krok po kroku a pořád jsme hledali nějakou chybu. Jenže chyba tam nebyla. Po pár kontrolách jsme oba pochopili, že tohle je skutečné. Vytáhla jsem náš papír s měsíčními náklady a hlavně s přehledem dluhů, které nás poslední roky zatěžují. Začali jsme psát, co všechno bychom mohli díky té částce v roce 2026 vyřešit. Část hypotéky, kreditku, kterou pořád přečerpáváme, nějakou rezervu, kterou jsme nikdy nestihli pořádně vytvořit. Poprvé nás napadla i možnost, že bych si v roce 2026 mohla zkrátit úvazek, abych nebyla pořád jen v práci. Radost se nám míchala s obavou, abychom ty peníze neutratili za hlouposti.
Ještě ten večer jsme se pustili do konkrétního plánování. Podívali jsme se na zadní stranu losu, zjistili, jaké dokumenty budeme potřebovat a kdy můžeme zavolat na infolinku loterie. Udělali jsme si jednoduchý plán: kolik půjde na dluhy, kolik necháme jako rezervu a kolik si dovolíme utratit za něco, co nám udělá radost. Nešlo nám o nové auto nebo dovolenou v exotice, spíš o to, abychom nebyli pod takovým finančním tlakem a nemuseli počítat každou korunu. Uvědomila jsem si, že nám to nezmění celý život, ale že rok 2026 může být poprvé po dlouhé době bez neustálého finančního stresu. Když jsme se pak bavili o věcech, které jsme pořád odkládali – třeba o tom, kdy mít dítě nebo jestli udělat menší rekonstrukci bytu – nepůsobilo to už tak nereálně. Ten večer jsem si lehla do postele s hlavou plnou čísel a plánů, ale zároveň s pocitem úlevy. Místo strachu z dalšího roku jsem v sobě poprvé cítila, že se na něj opravdu těším.
