Článek
Když jsme s partnerkou začali plánovat zimní víkend, oba jsme měli pocit, že je na čase vrátit se do českých hor. Naposledy jsme byli na pořádných horách před dvěma lety v Alpách a od té doby nám pořád někdo říkal, že Špindl je dneska skoro jako zahraničí. V práci jsem si vyprosil volno na pátek, našetřili jsme si něco bokem a začali hledat ubytování. Špindl se zdál jako jasná volba – všude se o něm mluví jako o top středisku, webové stránky plné hezkých fotek, k tomu kratší cesta autem, což jsme kvůli čtyřletému synovi ocenili. Lákala nás představa, že tam bude víc „rodinný“ program a že si to ve třech užijeme.
První šok: kolony, hluk a plné hospody
Do Špindlu jsme dorazili v pátek odpoledne a poslední kilometry jsme se sunuli v koloně krokem. Už tady mě napadlo, že to možná bude náročnější, než jsem čekal. Parkoviště u centra byla plná, takže jsme skončili na vzdálenějším obecním. Hned na začátku jsme za parkovné zaplatili částku, za kterou jinde parkujeme klidně celý víkend. V penzionu nás majitelka přivítala slušně, bez nějaké nepříjemnosti, ale pokoj byl menší, než vypadal na fotkách, a hlavně mnohem blíž k silnici. Řekl jsem si, že to nějak vydržíme, že jsme tu kvůli horám, ne kvůli pokoji. Večer jsme se šli projít do centra a hned nás překvapil hluk, fronty u restaurací a skoro všude cedule „rezervace nutná“. Představa poklidného horského městečka se začala trochu rozpadat.
Do jedné z mála volných restaurací jsme si nakonec sedli jen proto, že syn už brečel hlady a my jsme nechtěli dál bloudit. Jídelní lístek nás rychle vrátil do reality – ceny skoro jako v zahraničí, ale prostředí obyčejná česká hospoda, žádný zvláštní komfort. Číšník byl ve stresu, bylo vidět, že nestíhá, a když jsme se ptali na dětské porce, tvářil se otráveně, jako by ho to obtěžovalo. Nechtěl jsem to řešit před dítětem, tak jsme prostě objednali a v tichosti jedli. Když jsme večer na pokoji počítali útratu a srovnávali ji s tím, co jsme platili v Alpách, poprvé nás napadlo, jestli jsme neudělali chybu. Byli jsme v Česku, ale podle cen to tak úplně nevypadalo.
Drahé skipasy a nervy místo lyžování
V sobotu ráno jsme vyrazili pro skipasy s tím, že si aspoň pořádně zalyžujeme. U pokladny se táhla dlouhá fronta, stály tam celé rodiny, děti pobíhaly kolem a náš syn byl čím dál nervóznější. Když jsme se konečně dostali na řadu, ceny skipasů nás dost zaskočily. V podstatě stejné částky, za které jsme dřív lyžovali v Alpách, a k tomu ještě zvlášť placené parkování u sjezdovky. Dětský lístek byl navíc malý boj – paní u okýnka na nás působila otráveně a informace hledala stylem „když už musím“. Když jsme se konečně dostali na sjezdovku, byla přecpaná. Sníh byl převážně technický a na svahu se pletli začátečníci s lidmi, kteří jezdili skoro závodním tempem. Místo radosti z prvních jízd jsem byl spíš ve střehu.
Po dvou jízdách byl syn unavený a několikrát ho někdo těsně minul. Místo abych si užil lyžování, byl jsem v permanentním stresu, aby se mu nic nestalo. Domluvili jsme se, že se přesuneme do dětského parku a na sáňkování, že tam to pro něj bude lepší. Jenže ani tam nás nečekal klid. Všude turnikety, platilo se vstupné i za malý kopeček, který vypadal spíš jako doplněk k velkému areálu. V bufetu ceny, které bych čekal v centru velkého města, ne u malého dětského svahu. Místo rodinné pohody jsme měli pocit, že jsme v komerční atrakci, kde se všechno točí kolem peněz a kde všichni někam spěchají. Večer jsme seděli s partnerkou na pokoji, poslouchali hluk z ulice a říkali si, že tohle není ta česká zimní pohoda, kvůli které jsme sem jeli.
Klidný kopec ukázal, o co přicházíme
V neděli jsme se rozhodli to zkusit jinak. Sedli jsme do auta a popojeli k menšímu kopci mimo hlavní centrum. Už při příjezdu bylo vidět, že tady je to jiné. Starší vlek, žádné velké logo, parkoviště zdarma, pár aut. V malé hospodě normální porce za normální ceny, obsluhoval starší pán, který se s námi dal do řeči, ptal se, odkud jsme, a poradil nám, kde je kopec pro děti. Atmosféra byla najednou mnohem klidnější. Na svahu méně lidí, žádný shon, syn si tam nakonec nejvíc užil ježdění, protože jsme měli pocit, že ho máme víc pod kontrolou a že se nemusíme každou vteřinu rozhlížet, kdo se na nás řítí.
Když jsme v neděli odpoledne odjížděli z penzionu a platili účet, sečetly se všechny položky, které jsme během víkendu tak trochu vytěsňovali. Poplatky, příplatky za parkování u penzionu, snídaně nebyla zahrnuta v ceně pokoje. Suma nám oběma vyrazila dech. Cestou domů jsme v autě probírali, že za tyhle peníze jsme klidně mohli být znovu v Alpách, nebo aspoň na delší dovolené v menším českém středisku. Měli jsme pocit, že ve Špindlu jsme platili hlavně za název a za „prestiž“, ne za skutečný zážitek. Domluvili jsme se, že příště se nenecháme zlákat reklamou a větami typu „do Špindlu musíš“, ale budeme hledat klidnější a obyčejnější místo. Takové, kde se člověk cítí víc jako host než jako zdroj peněz a kde hlavní vzpomínkou není účet, ale to, jak nám spolu bylo.
