Článek
K chatě v horách jsme dorazili 30. prosince navečer. Byli jsme tři páry a já jediná sama, protože Petr měl služby v nemocnici a nemohl si vzít volno. Říkal, ať jedu, že je to jen pár dní a že si odpočinu. V autě jsem si v duchu promýšlela, jak to zvládnu mezi samými zadanými, a říkala si, že si prostě užiju sníh a klid. Už po cestě začalo hodně sněžit, všichni to komentovali jako idylku, já měla v sobě spíš směs těšení a lehkého napětí. Večer u krbu jsme pili víno, hráli Activity, smáli se. Petr mi psal, že by radši seděl se mnou u krbu než na noční, a mně přišlo líto, že tam není, a zároveň jsem se snažila to neřešit, abych si to hned první večer nepokazila.
Sněhové vězení, ponorka a první jiskření
Druhý den ráno se ukázalo, že to se sněhem nebude jen hezké. Silnice dolů byla skoro zasypaná a majitel chaty nám po telefonu řekl, ať raději nikam nejezdíme, že pluhy mají zpoždění a že ve sklepě je dřeva dost. Jídlo jsme měli nakoupené, tak jsme to všichni brali jako dobrodružství. Mně do toho ale naskočil zvláštní pocit, že jsem tady tak trochu uvězněná v cizích vztazích, ze kterých se nedá jen tak odejít domů. Jak plynul den, začala se objevovat lehká ponorka – někomu vadilo neuklizené nádobí, někomu hlasitá hudba, drobné hádky se rychle uklidnily, ale ve vzduchu zůstalo napětí. Víc jsem si začala všímat, jak kdo s kým mluví, a u Leny s Tomášem jsem občas zachytila tón, který byl ostřejší, než bych u nich čekala.
Na Silvestra jsme přes den šli pěšky na kopec kousek od chaty, vzali jsme si s sebou jen lyže a běžky, protože se autem stejně nedalo nikam. Byli jsme venku několik hodin, padali do sněhu, fotili se. Bylo to unavující, ale příjemné, aspoň na chvíli se přestalo řešit, co bude s cestou domů. Večer jsme se pustili do vaření, krájela jsem zeleninu v kuchyni s Tomášem, ostatní pobíhali kolem. On občas prohodil vtipnou poznámku, občas si postěžoval na chaos a jednou mezi řečí řekl, že je rád, že může vést „normální konverzaci“. Zasmála jsem se tomu, ale uvnitř mi to zalichotilo. Věděla jsem, že je to kluk mojí nejlepší kamarádky, a zároveň mi ta pozornost v tu chvíli dělala dobře.
Silvestrovský polibek, který se zvrhne
Po půlnoci jsme všichni vyšli ven na parkoviště za chatou a odpálili pár rachejtlí, v dálce byly vidět ohňostroje z vesnice dole v údolí. Byla mi zima, ale nálada byla uvolněná, všichni trochu opilí, objímali jsme se, fotili. Pak se část lidí vrátila dovnitř, někdo šel spát, někdo si nalil další skleničku. Já zůstala na terase s Tomášem. Podělili jsme se o deku, zapálili cigaretu, i když normálně skoro nekouřím. Chvíli bylo ticho a pak začal mluvit o tom, jak to s Lenou není poslední dobou jednoduché, jak se míjejí, jak má pocit, že spolu jen „fungují“. Poslouchala jsem ho a cítila soucit, ale zároveň jsem si užívala, že se mi svěřuje. Od Petra jsem byla poslední týdny zvyklá spíš na rychlé zprávy mezi směnami než na hlubší rozhovor. Když mě pak v zádveří chytil za ruku a políbil, přesně jsem věděla, že je to špatně. Vteřinu jsem váhala, ale místo toho, abych ucukla, jsem ho nechala, aby mě vedl do prázdného pokoje pro hosty.
Sex byl rychlý a neohrabaný, víc v tom byl alkohol a napětí z toho, že nás někdo může načapat, než nějaká velká vášeň. Celou dobu mi v hlavě běželo, co dělám – že podvádím Petra a zároveň Lenku, která spí o dvě místnosti dál. V jednu chvíli jsme slyšeli kroky na chodbě a oba jsme ztuhli. Začali jsme se tiše smát, ale byl to spíš nervózní smích než to, že by nám to přišlo vtipné. Když bylo po všem, skoro beze slova jsme se oblékli. Já jsem šla do koupelny, pustila vodu a předstírala, že si jen čistím zuby. Vrátila jsem se do ložnice, kde vedle mě spala Eliška, a lehla si. Motala se mi hlava z vína i z toho, co se stalo. Převalovala jsem se a nemohla usnout, v hlavě jen věta: „Proč jsi to sakra udělala?“
Ráno poté a tichá vina
Ráno všechno najednou působilo až nepříjemně skutečně. V kuchyni jsme se s Tomášem potkali u kafe, vyměnili si krátký pohled a oba uhnuli očima. Lenka nic netušila, ptala se mě na úplně normální věci, smála se se mnou jako vždycky. Já jsem najednou byla přehnaně milá, nabízela jsem, že uklidím, že uvařím, že dojdu pro dřevo, jen abych se necítila tak provinile. Zároveň jsem si schválně nedávala alkohol, přestože ostatní si nalili „vyprošťováka“. Měla jsem pocit, že kdybych se napila, všechno se mi napíše na čelo. Tomáš se spíš držel ostatních kluků, ale i tak si našel drobné záminky, jak se mnou prohodit pár slov, jako by si potřeboval ověřit, že jsme „v pohodě“. Já jsem ale cítila, že nejsem – nebyla jsem schopná se mu pořádně podívat do očí, natož s ním o tom mluvit.
Druhého ledna nás majitel chaty znovu upozornil, že silnice je stále špatně sjízdná, a doporučil, ať raději zůstaneme ještě den. Všichni si povzdechli, ale pak to přijali, jako že aspoň máme prodlouženou dovolenou. Já měla pocit, že nemám kam utéct. Snažila jsem se zabavit – uklízela jsem, vařila, chodila sama na krátké procházky kolem chaty, jen abych nebyla pořád v jedné místnosti s Tomášem a Lenou. Do toho mi vibroval telefon se zprávami od Petra. Psala jsem mu o lyžování a sněhu, ale odpovídala jsem kratšími větami než obvykle. Najednou jsem nevěděla, jak s ním mluvit „normálně“, když jsem měla v hlavě to, co se stalo. Večer jsme se s Tomášem ocitli sami v kuchyni. Chvíli jsme mlčeli, pak se na mě podíval a řekl jen: „Tohle byla chyba. Nic to neznamená.“ Přikývla jsem, protože jsem v tu chvíli neměla sílu říct cokoliv jiného. Uvnitř mě to ale bodlo. Ne proto, že by mi na něm najednou záleželo, ale protože mi došlo, jak rychle jsme oba přešli něco, co může mít dlouhodobé následky.
Když jsme konečně mohli odjet, balili jsme věci, vytírali podlahu, vraceli nádobí na původní místa. Všechno to praktické mi nějak pomáhalo situaci zvládnout. Na parkovišti jsme si mávali z aut, volali na sebe vtípky o „sněhovém zajetí“ a plánech na další společnou akci. Navenek to vypadalo, jako by se nic nestalo. Sedla jsem si do auta a místo pocitu úlevy, že jedu domů, se mi sevřel žaludek. Uvědomila jsem si, že jsem si z těch pár dní na horách nepřivezla odpočinek, ale průšvih a nevím, co s ním. Jestli o tom někdy mluvit s Petrem, s Lenou, nebo to nechat být a doufat, že se to nedostane na povrch. A že ať se rozhodnu jakkoliv, ten večer na chatě už nevrátím.
