Článek
Když se to stalo, byl to úplně obyčejný podvečer. Vracela jsem se z práce, unavená, v hlavě jen seznam, co ještě musím ten den stihnout a co si dám k večeři. V jedné ruce taška s nákupem, přes rameno notebook, výtah jel pomalu, obvyklým tempem. Na každém patře se na chvíli zastavil, já se jen opírala o stěnu a doufala, že domů dojedu bez sousedských debat na chodbě. V domě bývá většinou klid, tak jsem nečekala, že někoho potkám. Byla jsem v takovém tom módu „hlavně už být doma“, převléct se do tepláků a na nic moc nemyslet.
Nečekané setkání, které mě znehybnilo
Dveře výtahu se otevřely v mém patře a já úplně ztuhla. Stál tam on. Bývalý, kterého jsem víc než rok neviděla a upřímně jsem doufala, že už na sebe nikdy nenarazíme. Byl ode mě jen pár kroků v úzké chodbě, kde není kam uhnout. První, co mě napadlo, bylo, co tady vůbec dělá. V tomhle baráku jsme spolu nikdy nebydleli. Napadlo mě, jestli se sem nastěhoval, nebo tu někoho zná. Než jsem si to stihla ujasnit, usmál se tím svým známým polovyčítavým, polovtipným úsměvem a úplně klidně se zeptal: „Už jsi na to přišla?“ V tu chvíli se mi rozbušilo srdce, tělo ztuhlo a jediné, na co jsem se zmohla, bylo proklouznout kolem něj ke dveřím od bytu. Neodpověděla jsem nic.
Jakmile jsem za sebou zabouchla dveře, automaticky jsem dvakrát otočila klíčem v zámku. Opřela jsem se o ně a všimla si, že se mi třesou ruce. Měla jsem pocit, že jsem před chvílí před něčím utekla. V hlavě mi pořád dokola zněla ta jeho věta. „Už jsi na to přišla?“ Znělo to pořád stejně, jak to řekl, i s tím tónem. Začala jsem přemýšlet, na co tím narážel. Jestli na naši poslední hádku, kdy mi říkal, že „jednou mi to dojde“, nebo na něco jiného, o čem možná nemám tušení, ale podle něj bych měla. S každou další představou jsem měla silnější pocit, že on něco ví a já ne. Že jsem třeba celou dobu něco přehlížela a byla jsem za hloupou. A tenhle pocit mě děsil skoro víc než samotné to setkání.
Jak z jedné věty roste panika
Snažila jsem se uklidnit běžnými věcmi. Šla jsem do sprchy, uvařila si čaj, pustila si seriál. Jenže místo abych ho vnímala, naslouchala jsem, jestli náhodou někdo nejde po chodbě, jestli necvakne výtah. Oči mi pořád utíkaly ke dveřím, čekala jsem, že se každou chvíli otevřou. Nakonec jsem to nevydržela, vzala mobil a napsala kamarádce, že jsem potkala bývalého a že na mě jen tak vybalil tuhle větu. Ani ne za pět minut mi volala zpátky. Popisovala jsem jí to slovo od slova, jak se tvářil, jak stál, i tu úzkou chodbu. Ona se mě začala vyptávat, jestli tam byl někdo další, jestli něco řekl předtím nebo potom a proč by zrovna teď vytahoval nějaké „tajemství“. A jak se ptala, moje nejhorší scénáře začaly působit míň pravděpodobně.
Během toho hovoru mi došlo, že přesně takhle to vypadalo i dřív. On říkal neurčité věty typu „jednou ti to dojde“ nebo „časem pochopíš“ a pak se už nic nedělo. Jen já jsem seděla doma a trápila se, co tím asi myslel. Domýšlela jsem si, co jsem udělala špatně, co mi neřekl, co je moje vina. Znovu jsem si uvědomila, že nejde ani tak o obsah té dnešní věty. Možná ani nic konkrétního na mysli neměl. Ale pořád mě dokázal rozhodit jen tím, jak to řekl. Najednou mi došlo, že sedím v bytě, kde je zamčeno, jsem sama a v bezpečí. Nejsem už ta holka, co s ním bydlela a bála se zeptat „jak to myslíš“, protože tušila, že přijde výbušná reakce nebo dlouhé ticho. Zároveň mě ale štvalo, jak rychle se ten starý pocit vrátil.
Z papíru k odvaze v realitě
Kamarádka mi navrhla, ať si tu jeho větu napíšu na papír a zkusím si k ní dopsat odpovědi, které bych mu chtěla říct, kdybych měla tu odvahu. Připadalo mi to nejdřív trochu divné, ale zkusila jsem to. Napsala jsem: „Už jsi na to přišla?“ A pod to první, co mě napadlo: „Na co?“ Když jsem to uviděla napsané, skoro mě zamrzelo, že mě to nenapadlo přímo na té chodbě. Byla to tak jednoduchá otázka. Najednou jsem si uvědomila, jak silně ve mně ten starý vzorec pořád funguje. Místo abych se zeptala, ztuhnu a uteču. Místo přímé odpovědi raději spolknu všechno, co mi běží hlavou.
Ten večer jsem si řekla, že pokud ho ještě někdy potkám, zkusím to udělat jinak. Nechci si hrát na hrdinku, ale aspoň zůstat stát, nadechnout se a na takovou větu normálně reagovat. Klidně obyčejným „Na co?“ nebo „O čem mluvíš?“ Už jen ta představa, že to jde, mi trochu ulevila. Do postele jsem šla pořád s nepříjemným pocitem v těle a usínala jsem dlouho. Ale zároveň jsem měla dojem, že se něco změnilo. Že jsem si všimla, jak velký vliv nad mým strachem mu pořád dávám, jen kvůli jedné větě na chodbě paneláku. A že bych to tak už dál nechtěla nechat.
