Článek
Vracíme se z procházky, malý už je přetažený a v kočárku jen tak napůl podřimuje a napůl fňuká. V jedné ruce táhnu tašku s nákupem, druhou tlačím kočárek ke vchodu našeho paneláku na kraji města. Už na schodech si všimnu bílého papírku u domovní nástěnky. Je přilepený izolepou a nahoře je tlustě napsáno a podtržené: „PRO MAMINKU UŘVANÉHO DÍTĚTE Z 3. PATRA“. Na chvíli se zastavím. Dochází mi, že tím asi myslí mě. Koho jiného by tam měli na mysli. Žaludek se mi lehce sevře, stojím tam s taškou, s fňukajícím dítětem a koukám na ten papírek, skoro jako bych čekala, že se tam každou chvíli objeví moje jméno. Pak kočárek jako vždycky nechám dole u vchodových dveří a jedu s malým a nákupem výtahem nahoru.
Když lístek z nástěnky vleze do hlavy
Samotný text vzkazu je vlastně vcelku normální. Někdo tam píše, že kočárek nemá stát v chodbě u dveří, že se kvůli tomu špatně dovírají, že je to bezpečnostní problém. A pak ještě, že je večer z našeho bytu slyšet křik a že by „maminka mohla něco dělat, aby dítě tak neřvalo“. Kdyby tam nebylo to úvodní oslovení, asi bych to jen přejela očima, zamručela si něco o sousedských výtkách a šla dál. Jenomže to „maminka uřvaného dítěte“ mě úplně rozhodí. Připadám si spíš označená než oslovená. Najednou mám pocit, že mě všichni v baráku vnímají jako problém, ne jako někoho, kdo tu prostě bydlí. Automaticky se rozhlížím, jestli se někdo nedívá zpoza rohu a nečeká, jak zareaguju.
Lístek si strčím do kapsy a beru ho s sebou. Ve výtahu začnu v hlavě přemítat o posledních večerech. Kdy malý naposledy řval tak, že by to muselo rušit? Měla jsem zavřená okna? Nechala jsem ho brečet moc dlouho? Když odemykám dveře, už přemýšlím jen nad tím, jak asi vypadám v očích ostatních. Doma ukážu vzkaz partnerovi. Ten si to přečte, pokrčí rameny a jen řekne: „Prosím tě, vykašli se na to, lidi v paneláku řeší úplný kraviny.“ Pro něj je to hotová věc. Jenomže mně to pořád leží v hlavě. Nejde ani tak o to, že mi někdo řekl, ať nedávám kočárek ke dveřím, to chápu. Spíš ten pocit, že se o mně mluví za mými zády jako o „mamince uřvaného dítěte“. A zároveň mi dochází, že kočárek tam právě teď reálně stojí, přesně tak, jak je na lístku popsané.
Od jízlivé odpovědi k podepsanému omluvnému lístku
Chvíli ve mně převládne vztek. V duchu si představuju, jak napíšu stejně jízlivou odpověď: „Milý anonymní sousede, příště se podepiš a nauč se zavírat dveře.“ Vymýšlím si různé ostré formulace, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že by mi to vlastně nic nepřineslo. Jen bych reagovala podobně. Nakonec jdu dolů pro kočárek, vytlačím ho výtahem nahoru a nějak ho nacpeme do předsíně. Překáží tam, sotva projdeme, ale říkám si, že to prostě zkusím jinak. Sednu si ke stolu, vytáhnu papír a napíšu svůj vzkaz. Slušně tam napíšu, že se omlouvám za kočárek u dveří, že jsem to dělala z pohodlnosti, když malý usnul, a že to už dělat nebudu. A že pokud někomu něco vadí, budu ráda, když na mě zazvoní a řekne to normálně. Podepíšu svoje jméno i číslo bytu. Když ten papír připínám na nástěnku vedle toho anonymního, cítím nervozitu i úlevu.
Asi za dva dny jdu dolů do schránky a u nástěnky stojí starší paní z patra nad námi. Vidím ji často, ale nikdy jsme si moc nepovídaly, maximálně pozdrav. Teď tam tak nejistě přešlapuje a kouká střídavě na ten můj lístek a na ten původní. Když mě uvidí, trochu zrudne a usměje se. U schránek se nějak přirozeně dáme do řeči. Zmíníme se o těch papírcích a ona po chvíli, skoro potichu, řekne: „Já jsem psala ten první… Já jsem se bála za vámi jít osobně, abyste si nemyslela, že jsem nějaká protivná bába.“ Vysvětlí, že ji vyděsilo, že se dveře nedovírají, že tu bydlí sama a bojí se, aby do baráku nechodil kde kdo. Najednou je to celé konkrétní – místo anonymního „souseda“ přede mnou stojí konkrétní paní, která má svoje strachy.
Z protivné báby se stává sousedka jménem
Řeknu jí na rovinu, že mě to oslovení „maminka uřvaného dítěte“ hodně zamrzelo. Vidím, jak se zarazí a je jí to viditelně trapné. Omluví se, že to napsala v afektu a že jí nedošlo, jak to může znít. Začne povídat, jak je v tomhle domě slyšet každé zakašlání, a že když malý jeden večer brečel dlouho, měla strach, jestli se mu něco neděje, ale zase se nechtěla do toho plést. A já jí vysvětluju, jak někdy zkouším nechat malého chvilku brečet, protože mi všichni radí, že si má zvyknout usínat sám, a přitom myslím i na ty sousedy kolem. Najednou je to normální rozhovor dvou lidí, ne výměna anonymních lístků.
Nakonec se tam u nástěnky docela dlouho bavíme. O dětech, o hluku v paneláku, o tom, jak tu žije už třicet let a jak je unavená z věčného zvonění pojišťováků, proto má takový důraz na dovřené dveře. Domluvíme se, že když jí bude něco vadit, prostě zazvoní nebo zaklepe, a já jí slíbím, že kdyby měl malý nějaký obzvlášť náročný večer, dám si víc pozor na zavřená okna. Já mám pocit, že už nejsem jen „maminka uřvaného dítěte“, ale normální sousedka z konkrétního bytu. A kdykoli teď vidím na nástěnce nový lístek, první, co mě napadne, není vztek, ale otázka, jestli by to fakt nešlo říct radši osobně.
