Článek
V neděli dopoledne jsme se s partnerem chystali na oběd k jeho rodičům. Nebyli jsme tam už delší dobu a já jsem cítila směs lehké radosti a nervozity. Vím, že jeho máma vaří hodně klasicky a hodně vydatně a mně těžká jídla poslední dobou nedělají dobře. Takže místo pořádné snídaně jsem si dala jen něco malého, abych tam nemusela řešit, že je mi těžko. V autě mi partner vyprávěl, jak se máma těší, že nám ukáže „svůj nejlepší bramborový salát“, prý ho dělá párkrát do roka. Řekla jsem si, že ho samozřejmě ochutnám, ale že to prostě nebudu přehánět. V hlavě jsem měla jen to, že nechci celé odpoledne trávit s bolestí hlavy a těžkým žaludkem.
Rodinný oběd, který začal nenápadně
Když jsme přijeli, tchyně byla v kuchyni, kolem ní plno hrnců a prkének, všude to vonělo a bylo vidět, že má plné ruce práce. Míchala velkou mísu bramborového salátu a bylo vidět, že je na sebe pyšná. Hned mi říkala, že je „poctivý, tak jak se má dělat, žádné odlehčování“. Usmála jsem se a pochválila, že vypadá hezky, protože jsem viděla, že jí na tom opravdu záleží. U stolu bylo všechno možné – řízky, ten salát, chlebíčky, prostě typický těžký oběd. Jen jsem seděla, dívala se na to a v duchu si opakovala, že když se teď nacpu, tak si to odskáču. Chtěla jsem být slušná, ale zároveň se o sebe postarat.
Když přišlo na nandávání, vzala jsem si jeden řízek, ale z toho salátu jen malou lžičku „na ochutnání“. K tomu jsem si naložila víc rajčat a okurek, které tam naštěstí taky byly. Snažila jsem se to říct v klidu a normálně, tak jsem poznamenala, že mám teď trochu problémy se žaludkem a že si radši dám míň. Tchyně se podívala na můj talíř a s takovým poloúsměvem pronesla, že „to je pro panenku, ne pro dospělého člověka“. Zkusila jsem to přejít, usmála se a zopakovala, že mi to opravdu stačí. Nechtěla jsem dělat dusno ještě předtím, než jsme si vůbec všichni sedli.
Ponížení před celou rodinou u stolu
Jenže u jídla se k tomu vrátila znovu, tentokrát už nahlas před všemi. Prohlásila, že „u nás se jídlo neodmítá, my jsme nebyli takhle vybíraví“, a hned k tomu dodala něco v tom smyslu, že dnešní mladé holky jsou „asi moc zhýčkané dietami“. V tu chvíli jsem cítila, jak se červenám. Bylo mi trapně před jeho tátou, sourozenci, všemi. Připadala jsem si najednou jako rozmazlené dítě, co dělá scény, přestože jsem jen chtěla, aby mi nebylo zle. Zkusila jsem něco zamumlat, že to není o dietě, ale o žaludku, ale hlas se mi trochu třásl. Nakonec jsem radši ztichla a začala jíst jen proto, abych tam neseděla „s prázdným talířem“.
Najednou bylo u stolu takové zvláštní ticho, které nikdo neuměl úplně přerušit. Partner se to pokusil odlehčit vtipem, že i pro něj je toho jídla někdy moc, když je toho tolik najednou. Švagrová poznamenala, že taky nemůže moc majonézy, že jí pak není dobře, jako by se mě snažila trochu podpořit. Tchyně ale protočila oči a řekla něco jako „vy jste dneska všichni nějaký choulostivý“. V tu chvíli jsem úplně ztratila chuť k jídlu. Začala jsem se jen dloubat v talíři a čekala, až přijde chvíle, kdy bude přirozené, že odjedeme. Nálada mi spadla úplně dolů a přestala jsem se zapojovat do konverzace, i když jsem zároveň nechtěla, aby kvůli mně všichni cítili napětí.
Po obědě ticho, pak výbuch v autě
V autě cestou domů bylo ticho. Partner asi cítil, že jsem naštvaná, ale nic neřekl. Po pár minutách jsem to už nevydržela a vyhrkla na něj, jak moc mě to ponížilo, když mě máma takhle shodila před celou rodinou kvůli jedné porci salátu. On automaticky reagoval tím, že „máma to tak nemyslela“ a že je prostě zvyklá vyjadřovat lásku jídlem, takže je na to citlivá. Já měla pocit, že zase někdo vysvětluje její chování místo toho, aby se zastal mě. Začaly se mi tlačit slzy do očí a jak jsem byla unavená, skoro jsem se rozbrečela. Řekla jsem mu, že mám pocit, že mě nikdo nebere vážně, ani on. Když viděl, jak mě to vzalo, zjemnil. Uznal, že to od ní bylo přes čáru, a řekl, že s ní o tom aspoň zkusí mluvit.
Ještě pár dní po tom obědě jsem na to musela myslet. Přemýšlela jsem, jestli jsem to nepřehnala já, jestli jsem neměla prostě mlčet a sníst to, nebo jestli to opravdu přehnala ona. Postupně mi ale došlo, že mám právo nejíst něco jen proto, že vím, že mi po tom bude špatně. A že tohle právo mám, i když jde o rodinný recept na salát, na který jsou všichni zvyklí. Uvědomila jsem si, že příště potřebuju být otevřenější už předem – říct partnerovi nebo klidně i tchyni, že mám zdravotní omezení a že to není osobní. Zároveň jsem si ale v duchu slíbila, že když se do mě někdo zase pustí kvůli jídlu, nenechám to jen tiše přejít. Chci se umět slušně ohradit, i kdyby to u stolu bylo trochu nepříjemné. Protože ten pocit ponížení, který jsem tam zažila, už nechci opakovat.
