Článek
Po práci jsem letěla na Chodov koupit dárek a pak rychle vyzvednout malou ze školky. V hlavě jsem měla přesný časový plán a každá minuta navíc mi přišla jako problém. Parkoviště bylo skoro plné a já začala být nervózní, že nic nenajdu. Nakonec jsem uviděla jedno úzké místo mezi dvěma auty a prostě jsem tam vrazila auto. Dvakrát jsem auto couváním srovnala, stejně jsem cítila, že to není úplně dobré, ale v duchu jsem si řekla, že „to nějak projde“. Hlavní pro mě bylo být už v obchodě a mít ten dárek vyřízený.
Když spěch převálcuje ohleduplnost na parkovišti
Asi po čtyřiceti minutách jsem se vracela zpátky s taškou v ruce a už z dálky jsem si všimla bílého papírku za stěračem. V břiše jsem ucítila napětí, napadlo mě něco jako pokuta nebo výzva. Začala jsem v hlavě lovit, jestli jsem neporušila nějaké značení, jestli jsem omylem nestála někde, kde nemám. Jak jsem šla blíž, došlo mi, že ten papír je z obyčejného trhacího bloku, nic úředního. I tak jsem byla napjatá a dopředu trochu naštvaná, že se mi zase něco komplikuje, i když jsem opravdu spěchala.
Sundala jsem papírek ze stěrače a přečetla si ručně psaný vzkaz: „Zkuste se naučit parkovat, zabrala jste dvě místa. Nejste tu sama.“ Na konci byla ještě nějaká čmáraná smajlíková nadávka. V první vteřině jsem pocítila silný stud, takový ten pocit, kdy byste nejradši nebyli vidět. Automaticky jsem si v hlavě začala nadávat tomu člověku zpátky. Že kdyby měl odvahu, tak přijde a řekne mi to normálně. Že psát lístečky za sklo je ubohé. Zároveň jsem ale cítila trapnost z toho, že měl někdo vůbec potřebu něco takového psát, že jsem se prostě zachovala jako bezohledný řidič.
Uvidět vlastní chybu z druhé strany
Obešla jsem auto, abych se na to podívala očima toho druhého, a ten pohled mě úplně zklidnil. Jednou stranou jsem byla opravdu hodně přes čáru a auto vedle mě stálo tak blízko, že jsem si hned představila, jak se ten člověk musel soukat dovnitř. Najednou mi došlo, že tohle není jen nějaká šťouravost, ale reálná situace, kterou jsem někomu způsobila. Vybavila jsem si, jak jsem při příjezdu ještě po telefonu řešila s kolegyní práci a parkování jsem odbyla stylem „hlavně už někde stát“. Tím pohledem z boku mi došlo, že ten lístek asi nepřišel z čisté potřeby si rýpnout, ale z opravdové frustrace.
Sedla jsem si do auta, položila tašku na sedačku a chvíli tam jen seděla s tím papírkem v ruce. V hlavě mi běželo všechno najednou – naštvání, trapnost, trochu i vděčnost. Uvědomila jsem si, že poslední měsíce jedu skoro pořád v časovém presu a spoustu věcí dělám podobně napůl. Hlavně aby byly, ne nutně pořádně. Parkování bylo jen viditelný příklad, ale ve skutečnosti se to týká i jiných věcí – odpovědí na zprávy, přípravy na porady i času s malou. Napadlo mě, jestli bych já sama byla schopná někomu nechat takový lístek. Došlo mi, že spíš ne, že bych to asi jen přejela očima a v duchu si zanadávala. A zároveň mě napadlo, že občas možná potřebuju, aby mi někdo řekl nepříjemnou věc i způsobem, který mi není příjemný.
Nepříjemný vzkaz jako začátek změny
Cestou domů jsem zavolala partnerovi a začala mu to vyprávět napůl pobouřeně, skoro jako historku. „Představ si, co mi někdo nechal za oknem,“ spustila jsem. Čekala jsem podporu, ale on se mě jako první zeptal, jak jsem vlastně parkovala a jestli náhodou ten člověk nemá pravdu. Chvíli jsem se bránila, ale nakonec jsem se se skřípěním zubů přiznala, že asi jo. On se tomu smál a navrhl, že si někdy večer zajedeme na prázdné parkoviště u supermarketu a zkusíme spolu nacvičit to couvání, které pořád odkládám. Ten nápad mě v první chvíli trochu urazil, měla jsem pocit, že mě školí. Pak mi ale došlo, že to může být vlastně docela užitečné a že je lepší se to naučit v klidu, než se pokaždé stresovat.
O pár dní později jsem jela na Chodov znovu. Tentokrát jsem schválně vyjela asi o dvacet minut dřív, abych nemusela tolik spěchat. Na parkovišti jsem si vybrala klidnější řadu a parkovala jsem pomaleji, pečlivěji. Nebála jsem se dvakrát vyjet a znova si to srovnat, i když za mnou někdo čekal a já cítila ten známý tlak. Když jsem vystoupila, automaticky jsem zkontrolovala, jestli stojím v pruzích a jestli má auto vedle mě pohodlně místo na dveře. Ten starý papírek jsem si nechala v přihrádce. Je protivný, vždycky když na něj narazím, trochu se začervenám, ale zároveň mi připomíná, že spěch není výmluva k tomu dělat věci bez ohledu na ostatní. A že někdy i nepříjemný vzkaz může být začátek malé, ale důležité změny.
