Článek
Byla jsem už třetí měsíc doma a začínalo to být hodně nepříjemné. Nejdřív to působilo skoro jako delší dovolená, ale postupně docházely peníze i trpělivost. Posílala jsem životopisy všude možně, většinou bez odpovědi, a když už mi někdo napsal, skončilo to u jedné schůzky. Na tenhle pohovor do malé firmy na okraji města jsem šla s tím, že „tohle už prostě musí vyjít“. Všechno tam na mě působilo důležitěji, než ve skutečnosti asi bylo – recepce, zasedačka, personalistka v kostýmku. V hlavě jsem měla jen jednu věc: nesmím vypadat nejistě, nesmím působit slabě, jinak jsem zase na začátku.
Jak jedna věta na pohovoru změnila všechno
Během pohovoru to šlo ze začátku docela dobře, dokud nepadla ta otázka na Excel. V tu chvíli jsem úplně cítila, jak se mi sevřel žaludek. Reálně jsem uměla udělat tabulku, pár jednoduchých vzorců, filtr, nic složitého. Jenže v inzerátu stálo „pokročilá znalost“ a já měla v hlavě, že jestli teď připustím, že to nemám, tak jsem venku. Chvíli jsem váhala a pak ze mě vypadlo, že jsem pokročilá. Sama jsem tomu v tu chvíli chtěla uvěřit. Ještě jsem přihodila, že dělám kontingenční tabulky, i když jsem je viděla jen jednou na kurzu a spíš z rychlíku. Když jsem z budovy odcházela, měla jsem radost, že jsem to zvládla sebevědomě, ale někde vzadu mě hryzlo svědomí. Věděla jsem, že jsem přestřelila, jen jsem doufala, že se to nějak „dožene“.
Za pár dní mi volali, že mě berou. V tu chvíli jsem cítila obrovskou úlevu. Najednou bylo po nekonečném čekání, po nejistotě, měla jsem nástupní termín a představu, že se všechno konečně srovná. První dny byly klasické – papíry, zaučování, seznamování se s tím, jak to u nich chodí. Pak za mnou ale přišel šéf s tím, ať připravím podklady v Excelu na poradu. V tu chvíli mi došlo, že ta moje věta z pohovoru se vrací. Sedla jsem k počítači, otevřela soubor a zjistila, že vůbec nevím, kde začít. Půl dne jsem strávila na YouTube a různých fórech, zkoušela jsem podle návodů dělat věci, o kterých jsem tvrdila, že je dávno umím. V práci jsem zůstávala déle než ostatní, jen abych ty úkoly nějak dala dohromady a nepůsobila podezřele.
Když se malá lež promění v lavinu
Jenže se to začalo nabalovat. Jakmile někdo uslyšel, že „tohle umím v Excelu“, přidávali mi další a další soubory, přepočty, tabulky. Navenek jsem se tvářila, že je to v pohodě, ale uvnitř jsem byla pořád ve stresu. Večer jsem doma seděla s notebookem a projížděla další videa. V noci jsem se budila s tím, že se mi zdají čísla a funkce a že něco nestíhám. Ráno mi bývalo fyzicky špatně, když jsem si uvědomila, že mě v práci zase čekají tabulky, u kterých jen doufám, že jsem nic nepokazila. Zlom přišel, když mi šéf zadal důležitý report pro velkého klienta, který se měl ukazovat na poradě vedení. Seděla jsem nad tím několik dní, skládala to podle návodů, které jsem našla, a doufala, že to sedí. Nesedělo. Chyba ve vzorci se ukázala přímo na poradě, když se čísla začala rozcházet. Šéf se tam přede všemi zeptal, jak je možné, že to takhle nesedí, a já měla pocit, že se mi zastavilo dýchání.
Po poradě za mnou přišla kolegyně z vedlejšího stolu a jen tiše řekla, ať jí ten soubor pošlu, že se na to se mnou podívá. Sedly jsme k tomu a ona během pár minut našla, co je špatně, a ukázala mi, kde jsem to přepsala a proč to dává nesmyslné výsledky. Vysvětlovala mi to trpělivě, ale já jsem v sobě cítila takovou směs studu a úlevy, že už to někdo aspoň rozmotává. V jednu chvíli jsem to nevydržela a řekla jí, že s Excelem nejsem tak daleko, jak jsem tvrdila na pohovoru. Podívala se na mě takovým způsobem, že jsem hned věděla, že chápe, ale zároveň moc nechápe, proč jsem to udělala. Řekla mi, že tohle není dobré a že by bylo lepší, kdybych to šéfovi řekla sama, dokud má šanci to slyšet ode mě a ne od někoho jiného. Celý zbytek dne jsem už jen přemýšlela nad tím, jak za ním půjdu a co přesně řeknu.
Rozhovor, kterému jsem se bála postavit
Odpoledne jsem zaklepala na dveře jeho kanceláře a vešla dovnitř s tím, že to prostě musím říct. Na rovinu jsem přiznala, že jsem na pohovoru přehnala svoje znalosti Excelu, protože jsem tu práci moc chtěla a bála jsem se, že kvůli tomu mě nevezmou. Neomlouvala jsem se dlouhosáhle, jen jsem vysvětlila, jak to bylo. Čekala jsem, že mě hned vyhodí. On byl viditelně naštvaný, to jsem poznala hned, ale spíš zklamaný než vybuchující. Řekl mi, že už nějakou dobu tuší, že něco nehraje, a že tohle je přesně ten důvod, proč se na pohovorech nemá lhát. Zároveň dodal, že si mě nechá, ale jen pod podmínkou, že si to opravdu doplním – že mi dají pár školení a čas se do toho dostat, ale že ode mě chce upřímnost a žádné další „vylepšování“.
Z té kanceláře jsem odcházela s obrovskou úlevou i studem najednou. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem nepřišla o práci, na druhou jsem měla pocit, že jsem si hned na začátku zbytečně pokazila důvěru. Od té doby jsem začala Excel opravdu poctivě studovat, ale hlavně jsem si v sobě nastavila hranici, přes kterou už nechci jít. Když se mě dnes na pohovoru zeptají na znalosti, radši řeknu „základy, ale rychle se učím“, než abych riskovala další takovou situaci. Ta krátká lež z jednoho odpoledne mi ukázala, jak rychle se může obrátit proti mně a jak nepříjemné je pak chodit do práce s pocitem, že každá nová tabulka může odhalit, co jsem si vymyslela.
