Článek
Seděla jsem v první řadě ve smuteční síni, po levé ruce jsem měla dceru, po pravé syna. Za námi příbuzní, pár kolegů z práce mého muže a známé tváře z rodiny. Byla jsem spíš otupělá, poslední dny jsem jen lítala po úřadech, řešila parte, květiny, hudbu, jídlo. Najednou jsem poprvé měla možnost sedět a nic nezařizovat a teprve tehdy na mě začalo doléhat, že je opravdu konec. Když jsem se jednou otočila dozadu, zahlédla jsem mezi lidmi ženu kolem čtyřicítky, kterou jsem neznala. Napadlo mě jen, že to bude asi někdo z práce nebo z nějakého projektu, o kterém jsem doma moc neslyšela. V té chvíli jsem nad tím vůbec nepřemýšlela.
Jedna věta u rakve všechno změnila
Po obřadu se všichni seřadili do fronty na kondolence. Já stála u rakve a fungovala úplně mechanicky. Jedna soustrast za druhou, ruce, objetí, pořád stejné věty. Už jsem ani nevěděla, co komu odpovídám. Ta neznámá žena stála skoro na konci. Vypadala nervózně, žmoulala v ruce papírový kapesník, nedívala se na mě, spíš někam ke zdi. Když ke mně konečně přišla, chvíli jen stála a mlčela. Pak se mi podívala do očí a tiše řekla: „Já jsem s Petrem žila posledních pět let.“ Při tom mi nenápadně vtiskla do ruky malou kartičku a šeptem řekla své křestní jméno. Na chvíli jsem se nemohla nadechnout, ale za ní už stáli další lidé, kteří čekali. Jen jsem kývla hlavou, aniž bych něco řekla.
Než jsem si vůbec stihla připustit, co mi vlastně řekla, už mě objímala další teta, další známí, další lidé se soustrastí. Všechno se vrátilo k nekonečnému opakování frází, doteků a zvuku varhan. Ale v hlavě mi pořád dokola běžela ta jedna věta. Zněla až příliš klidně a jistě na to, aby šlo o nějaké nedorozumění. V jednu chvíli jsem se mimoděk otočila, jestli ji ještě někde zahlédnu, ale už jsem ji mezi lidmi nepoznala. V hrudi jsem cítila směs smutku a tupého vzteku, ale zároveň jsem měla potřebu držet se. Nechtěla jsem před dětmi nic dávat najevo. Měly dost toho, že přišly o tátu.
Podezření roste, ale nahlas mlčím
Na smutečním obědě jsem seděla uprostřed dlouhého stolu. Přede mnou talíř s jídlem, na které jsem neměla ani chuť, jen jsem do něj občas píchnula vidličkou. Ostatní se snažili mluvit o běžných věcech, občas někdo zavzpomínal na nějakou historku s Petrem, aby atmosféru trochu odlehčili. Já jsem skoro nevnímala, o čem se baví. Hlavou mi běžely různé situace z posledních let – služební cesty, přesčasy, náhlé schůzky, zvláštní zprávy v telefonu, které mi tehdy nedošly. Najednou začaly některé věci dávat smysl. Kamarádka vedle mě si všimla, že jsem úplně mimo, zeptala se mě, jestli mi není špatně. Jen jsem zavrtěla hlavou a řekla, že jsem asi unavená. V tu chvíli jsem nedokázala tu větu od té cizí ženy vůbec vyslovit nahlas.
Když večer odešli i poslední příbuzní, zůstala jsem sama v obýváku. Na stole hromádka kondolenčních obálek, stužky z věnců, vizitky. Začala jsem tím jen tak bezmyšlenkovitě procházet, abych to měla někde pohromadě. Mezi těmi papíry jsem našla malou kartičku s napsaným křestním jménem a telefonním číslem. Hned jsem věděla, že je od té ženy z obřadu. Chvíli jsem na to číslo jen zírala. Měla jsem pocit, že když zavolám, tak se ta její věta definitivně potvrdí a už nepůjde vzít zpátky. Kartičku jsem nakonec strčila do šuplíku, zavřela ho a snažila se na to nemyslet. Celý večer jsem si ale v duchu znovu a znovu vybavovala její slova a přemýšlela, jestli opravdu chci znát pravdu.
Telefonát, který změnil i moje truchlení
Druhý den odpoledne jsem to nevydržela. Vytáhla jsem kartičku ze šuplíku a chvíli ji držela v ruce, než jsem vytočila číslo. Ruka se mi třásla, měla jsem sucho v ústech. Domluvily jsme se, že si aspoň na chvíli promluvíme po telefonu, protože ani jedna z nás neměla sílu se hned někde potkat. Řekla mi, že s mým mužem měla vztah, že spolu trávili čas, když „byl v práci“. Že ale zároveň věděla, že má rodinu, kterou nechce opustit. Jak mluvila o jeho chování, drobných zvycích, způsobu mluvy, docházelo mi, že si to těžko vymýšlí. Bylo to strašně ponižující, ale zároveň to působilo velmi věrohodně a přímo.
Když jsme hovor ukončily, seděla jsem ještě dlouho v tichu na gauči a dívala se před sebe. Snažila jsem se srovnat si v hlavě, co to znamená pro všechno, co jsem považovala za naše manželství. Uvědomila jsem si, že bych možná snáz truchlila po „starém“ Petrovi, kterého jsem znala jen z té jedné strany. Tu větu z pohřbu bych raději nikdy neslyšela, ale zároveň jsem cítila, že nemůžu dělat, že se to nestalo. Některé situace z minulosti teď najednou dávaly větší smysl. A tak jsem nakonec začala truchlit nejen po něm, ale i po té představě našeho vztahu, kterou jsem si celou dobu v hlavě nosila. Pomalu se učím přijmout, že obě ty pravdy – ta hezká i ta bolestivá – existovaly zároveň, a snažím se v tom najít způsob, jak jít dál.
