Článek
Když jsem ten den vešla do smuteční síně, byla jsem tam schválně o něco dřív. Chtěla jsem mít pár minut jen pro sebe, než dorazí zbytek rodiny, než začnou kondolence, objímání a fráze, na které jsem neměla sílu. Sedla jsem si doprostřed první řady, přímo proti rakvi. Otupěle jsem zírala na květiny a zaráželo mě, jak moc to celé působí cize, skoro jako by se to dělo někomu jinému. V hlavě mi jely úplné nesmysly, přeskakovala jsem od praktických věcí k úplným hloupostem. Když se za mnou začali scházet lidi, otáčela jsem se spíš automaticky, jen abych kývla hlavou těm, které znám. A pak jsem ji uviděla – seděla vzadu, trochu bokem, a v jejím obličeji jsem najednou poznala něco strašně povědomého. Tvar tváře, oči, i ten výraz, ve kterém bylo něco tvrdohlavého a zároveň zranitelného. Byl to zvláštní, silný pocit, skoro fyzický.
Cizí žena vzadu, kterou nemůžu nechat jít
Obřad začal a farář spustil obvyklá slova o tom, jak maminka žila pro rodinu, jak byla obětavá a laskavá. Slyšela jsem to jen napůl. Zároveň jsem pořád myslela na tu ženu vzadu. Občas jsem se nenápadně ohlédla, jestli tam pořád je. Byla. A několikrát se stalo, že se naše pohledy potkaly. Ona rychle uhnula a vypadala přitom, jako by se styděla. Začala jsem se v duchu probírat tím, odkud bych ji mohla znát. Jestli není z práce, ze školy, z nějaké maminčiny fotky. Pořád mi nevycházelo nic. Říkala jsem si, jestli mi prostě jen nepřeskočilo z únavy a stresu, protože jsem už několik nocí pořádně nespala. Ale čím déle tam seděla a nervózně se rozhlížela po ostatních, tím víc ve mně něco hlodalo. Nepříjemný neklid, ale i zvláštní zvědavost.
Jakmile obřad skončil, všichni se nahrnuli ven. U dveří se začal tvořit ten klasický shluk příbuzných a známých. Někdo mě objímal, někdo mi něco říkal a já si uvědomila, že v tu chvíli mám jen jeden cíl – neztratit ji z očí. Rychle jsem se omluvila sestřenici, že „za chvilku přijdu“, kývla jsem tetě, že teď fakt nic nevnímám, a v duchu jsem si nadávala, že jsem si ji aspoň nevyfotila, abych měla důkaz, že tam fakt byla. Rozhlížela jsem se mezi lidmi a měla pocit, že mizí. Nakonec jsem ji zahlédla u parkoviště. Šla sama směrem k parku, rychlou chůzí, evidentně se nechtěla zapojovat do toho, co se dělo u smuteční síně. V tu chvíli jsem si řekla, že jestli ji nechám jít, budu na to myslet ještě za deset let. Rozběhla jsem se za ní a v hlavě jsem měla jen: prostě ji zastav, na něco se zeptej, i kdyby to mělo být trapné.
Šokující věta: Jsem taky její dcera
Dohonila jsem ji u laviček. Zastavila se, otočila se na mě a já, celá zadýchaná, ze sebe vyhrkla něco ve smyslu, jestli se známe a proč byla na pohřbu mojí mámy. Lekla se, bylo to na ní vidět. Chvíli koktala, že vlastně neví, jak začít, a pak řekla, že se jmenuje Petra a že je „taky dcera paní, co dneska pohřbíváme“. V tu chvíli mi to vůbec nedávalo smysl. Měla jsem pocit, že si ze mě někdo dělá hnusný vtip v nejhorší možnou dobu. Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vztek, že tohle si fakt nezasloužíme. Jenže ona byla najednou strašně konkrétní. Vytáhla z kabelky vytištěné parte z internetu s maminčiným celým jménem, včetně rodného. K tomu pár kopií papírů z matriky a část adopčního spisu. Stáli jsme tam uprostřed cesty, já s mokrýma očima a ona s těmi papíry v ruce, a pomalu mi začalo docházet, že to možná není omyl ani špatný žert, ale realita.
Sedly jsme si na lavičku kousek stranou. Petra mluvila pomalu, po kouskách, jako by si sama ujasňovala, co vlastně říká. Řekla mi, že ji máma porodila hodně mladá a dala k adopci, protože prý „neměla na výběr“. Že o ní ví jen to, co našla v dokumentech a co si domyslela z náznaků. Poslední roky ji hledala přes matriky a archivy. Teprve nedávno se dostala k přesnému jménu a adrese, ale než se odhodlala ozvat, narazila na parte na internetu. Tak přijela na pohřeb. Anonymně, jen aby ji aspoň jednou viděla, i kdyby jen v rakvi. Když to říkala, střídal se ve mně vztek a lítost. Vztek, že mi máma celý život neřekla, že mám sestru. Že tohle tajemství nosila sama a mě se nesvěřila. A lítost, že Petra vyrůstala s pocitem, že někde existuje její „skutečná“ máma, a přitom neměla šanci ji poznat.
V kavárně se rodí nový vztah
Po chvíli mi došlo, že sedíme mezi truhlíky a pomníčky kousek od smuteční síně a řešíme něco, co oběma mění život. Navrhla jsem, že zajdeme do blízké kavárny, protože jsem stejně neměla sílu se vracet mezi příbuzné a předstírat, že je všechno v normě. V kavárně jsme si objednaly úplně bezmyšlenkovitě – ani nevím co – a já vytáhla mobil. Začala jsem jí ukazovat fotky mámy z posledních let. Z dovolené, z Vánoc, z obyčejných nedělí. Když se na ně dívala, viděla jsem v jejím výrazu stejný smutek, jaký jsem cítila já. Občas se zeptala na drobnosti, které by mě samotnou nikdy nenapadlo vysvětlovat: jak mluvila, čemu se smála, jestli měla nějaké zlozvyky. Nepadaly žádné velké věty ani sliby. Jen jsme tam seděly dvě ženské, které najednou mají společnou mámu, i když už tu není.
Nakonec jsme si vyměnily čísla. Řekly jsme si, že si dáme čas, že to obě musíme nějak strávit a že se ozveme, až na to budeme mít chuť. Když jsem pak šla sama zpátky k autu, měla jsem pocit, že o mámě najednou vím dvě hodně rozdílné věci a zatím si je neumím spojit. To, jak jsem si mámu celý život představovala, přestalo platit. Ale zároveň jsem se najednou necítila úplně sama. Pořád to bolelo, možná víc než ráno, ale vědomí, že někde je někdo, kdo tu ztrátu prožívá po svém a kdo má v obličeji podobný výraz jako já, to změnilo. Neumím říct, co z nás dvou jednou bude. Jen vím, že když si dneska na mámu vzpomenu, nevidím už jen rakev ve smuteční síni, ale i Petru na lavičce s papíry v ruce. A že se k tomu smutku přidal i nový vztah, který jsem ten den vůbec neplánovala.
