Článek
Dopoledne stojím na poště ve frontě, v ruce pomačkanou obálku z úřadu a v hlavě si pořád opakuju, co paní za přepážkou řeknu. Kolega mi před časem přesně vysvětlil, jak všechno kolem toho vyřídit, a já měla pocit, že jsem to splnila přesně podle instrukcí. Jenže domů mi přišel dopis, který zněl, jako bych nic neudělala. Hned jsem byla přesvědčená, že to pošta někde pokazila. Jsem spíš bezmocná než vyloženě naštvaná, ale dohromady mě to dost stresuje. V duchu si chystám malou stížnost, různé obraty typu „tohle se nedá nechat být“ a přemýšlím, jak jim vysvětlím, že tohle není poprvé. V hlavě už jsem skoro ve fázi, kdy se vidím jako tu, která s tím konečně něco udělá.
Sebejistá stížnost, kterou zlomí jedno razítko
Když se konečně dostanu na řadu, vsunu obálku pod sklo a rovnou spustím. Říkám, že takhle to dál nejde, že je to už minimálně potřetí, co mi něco od úřadu neproběhne, jak má, a že přece nemůžu pořád napravovat chyby někoho jiného. Mluvím rychle, skoro jí nenechávám prostor cokoli říct, protože mám pocit, že jakmile polevím, nic se nevyřeší a zase mě jen odbydou. Během toho si všimnu, že se mi klepou ruce. Úřad, který to posílal, mi už dlouho vadí a po každém jejich dopise se rozčílím ještě dřív, než ho otevřu. Paní za přepážkou se na mě dívá klidně, vezme obálku do ruky, nic si nepoznamenává, jen ji otáčí, zkoumá a mlčí. To mě na chvíli znejistí, ale jsem pořád v módu, kdy jsem přesvědčená, že mám pravdu.
Když domluvím a čekám nějaké vysvětlení, jen se mě zeptá, jestli jsem si četla, co je na obálce. Než stihnu něco říct, otočí ji zadní stranou nahoru a ukáže prstem na razítko: „adresát nezastižen, zásilka nevyzvednuta v úložní době“. Vedle je poznámka, že výzva byla vhozena do schránky. Chvilku jen koukám na ta slova a najednou si vybavím žluté lístky, které si už měsíc skládám na lince v kuchyni „až bude čas“. Přesně vím, že jeden z nich bude tenhle. V tu chvíli mi dojde, že tady nikdo nic nezpackal. Žádný neschopný pošťák, žádný zlý úředník. Jen já, která ten lístek viděla, dala ho na hromádku a rozhodla se to neřešit, protože jsem se bála, co v tom dopise najdu.
Trapný okamžik a nečekaná životní lekce
Je mi trapně. Všechen ten sebejistý tón je pryč a já jen něco omluvně zamumlám o tom, že jsem si toho asi nevšimla. Přitom vím, že si vymýšlím. Všimla jsem si toho až moc dobře, jen jsem si řekla „tohle dneska nezvládnu“. Paní jen pokrčí rameny a úplně neutrálně řekne, že se to stává, ale že pro úřad je to, jako bych si dopis normálně převzala a přečetla. Tahle věta na mě zapůsobí víc než jakékoli dlouhé vysvětlování. Přesně takhle totiž funguju i jinde: nepřečtené maily, neotevřené obálky, odkládané telefonáty, které nechci absolvovat. Jako bych si nalhávala, že když něco neotevřu nebo si nepřečtu, tak se to nějak samo vyřeší, nebo to aspoň nemusí existovat.
Zeptám se jí, co s tím teda můžu dělat teď. Mluvím mnohem tišším hlasem než před chvílí a najednou jsem spíš ta, co prosí o radu, než ta, co si jde stěžovat. Vysvětlí mi, že musím znovu napsat na úřad nebo jim zavolat a zjistit, jestli se to dá ještě nějak napravit. Dodá, že je dobré hlídat si výzvy ve schránce a chodit na poštu co nejdřív, protože ty lhůty jsou krátké. Pak se mě docela nenápadně zeptá, jestli nemám datovou schránku, a navrhne, že by mi ji třeba někdo mohl pomoct založit, když mám opakovaně problém se zásilkami. Připadám si trochu trapně, že mi úplně cizí paní musí vysvětlovat takhle základní věci, ale zároveň cítím vděčnost, protože to říká normálně, bez posměchu a bez moralizování. O to víc mě štve moje vlastní úvodní sebejistota.
Hromádka žlutých lístků jako zrcadlo
Když odcházím z pošty, napadne mě, že bych se aspoň mohla podívat do schránky hned cestou domů, místo abych to zase nechala „na večer“. Odemknu ji a opravdu tam leží další žlutý lístek. Z data poznám, že už tam nějakou dobu je. Dojde mi, že jsem ho musela jen automaticky vzít, podívat se, o co jde, a pak ho bezmyšlenkovitě vrátit zpátky. Ten pohled na mě zapůsobí víc než to razítko na poště. Doma si sednu ke stolu, vytáhnu všechny obálky a lístky, které se mi po bytě povalují, a začnu je třídit. Píšu si na papír, komu musím zavolat, kam napsat, co už je asi prošvihnuté. Není to příjemné, ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že nad tím mám aspoň trochu kontrolu.
V hlavě mi pořád zní ta věta: „pro úřad, jako byste si to přečetla“. Čím víc na ni myslím, tím víc mi dochází, že to není jen o dopisech. Spoustu věcí v životě si „nechci přečíst“, tak dělám, že neexistují – zdravotní výsledky, složité rozhovory, nepříjemná rozhodnutí. Realita ale pokračuje dál, ať ty obálky otevřu, nebo ne. Ten den na poště mě nakonec naučil míň si v hlavě vymýšlet příběhy o tom, jak mě všichni šidí, a víc se podívat na to, jak k tomu sama přispívám. Není z toho žádné velké předsevzetí, jen takové drobné rozhodnutí: když přijde další žlutý lístek nebo mail z úřadu, otevřu ho radši hned. I kdyby mi z toho zase nebylo příjemně.
