Článek
Už od rána se po kanceláři opakovala věta „nezapomeňte, večer večeře s týmem“ a mně se s každou zmínkou chtělo jít o to míň. Byla jsem po týdnu vyřízená, těšila jsem se na tepláky a klid, ne na small talk s kolegy. Nakonec jsem ale stejně věděla, že půjdu. Nechtěla jsem být ta, co se nikdy neukáže, a už vůbec ne ta, o které se pak potichu říká, že není týmový hráč. Po práci jsem jen proběhla domů, vyměnila džíny za něco trochu „do společnosti“, ale nijak to neřešila. Řekla jsem si, že tam strávím dvě hodiny, dám si něco k jídlu, jedno víno, ukážu se a zmizím.
Unavená, ale nechci být ta divná
V restauraci mě překvapilo, jak uvolněná je tam atmosféra. Čekala jsem spíš strojenou akci se šéfem, který kontroluje, kdo s kým sedí. Místo toho se lidi smáli, šéf vtipkoval a vypadal, že si to sám užívá. Sedla jsem si na volné místo a vedle mě si sedl kolega, se kterým si v práci docela rozumíme. Občas spolu prohodíme vtípek přes monitor nebo si postěžujeme na stejnou věc. Najednou jsem zjistila, že se bavím skoro jen s ním a zbytek stolu moc nesleduju. Automaticky jsem přijala skleničku vína, pak druhou. Část mě se chtěla trochu uvolnit, část jen nechtěla sedět jako jediná u vody, když ostatní popíjeli.
Jak večer pokračoval, byl hluk, lidi se fotili, někdo probíral drby z jiného oddělení. S kolegou jsme se ale postupně dostali k osobnějším tématům. Jak je toho v práci moc, jak jsme oba unavení, co děláme po večerech. On zmínil, že poslední dobou moc nestíhá děti, a mně v tu chvíli došlo: „Jo, má doma rodinu.“ Nebyl to příjemný pocit. Zároveň jsem si ale uvědomila, jak mi dělá dobře, že mě poslouchá a ptá se dál, neodbývá mě vtípkem. V hlavě jsem si to pořád vysvětlovala jako normální lidskou blízkost. Měla jsem pocit, že je to prostě výjimečný večer, kdy se s někým z práce bavím trochu víc do hloubky, a nic víc.
Kolega vedle mě a druhá sklenička vína
Kolem desáté se část lidí začala zvedat. Někdo chtěl ještě do baru, já už jsem měla jasno, že jedu domů. Cítila jsem únavu a víno se mi motalo v hlavě tak akorát na to, abych věděla, že další sklenička by byla problém. Kolega řekl, že má stejně cestu kolem mojí zastávky, a jestli mi nevadí, když půjde se mnou. Přišlo mi to úplně normální, tak jsem kývla. Venku bylo chladněji a trochu mě to zklidnilo. Šli jsme vedle sebe a najednou mezi námi bylo nezvyklé ticho, které jsem si neuměla moc vysvětlit. Pak jsme začali mluvit otevřeněji než před ostatními. On naznačil, že doma to teď nemají úplně v pořádku. V tu chvíli se mi smíchal pocit, že ho chápu, se zvláštní blízkostí, kterou jsem si nechtěla moc pojmenovávat.
U zastávky mi samozřejmě ujela tramvaj, takže jsme tam zůstali stát a čekali na další. On najednou řekl, že je fakt rád, že jsem přišla, že beze mě by to byla hrozně nudná firemní akce. Věta, která by v jiné situaci možná jen potěšila, mi najednou přišla nějak osobnější. Podíval se na mě jinak, než jsem zvyklá z kanceláře. Cítila jsem, jak se ke mně naklání, a dřív, než jsem si stihla v hlavě říct „stop“, jsme se políbili. Krátce, ale tak, že se to nedalo vysvětlit jako omyl. Hned potom jsme oba ustoupili. On zamumlal něco jako že to asi přehnal, já začala blekotat něco o vínu a únavě. V tu chvíli jsem se cítila strašně trapně a provinile. Když přijela tramvaj, rychle jsem do ní nastoupila bez rozloučení a celou cestu domů jsem pořád myslela na tu jednu vteřinu.
Cesta domů, ticho a nečekaná blízkost
Doma jsem přepla do režimu „normální večer po firemní akci“. Partnerovi jsem řekla pár neutrálních vět o tom, kde jsme byli a že to bylo docela v pohodě. Polibek jsem úplně vynechala a sama sobě tvrdila, že to byl jen úlet, co nic neznamená. V noci jsem ale skoro nespala. Pořád jsem přemýšlela, jestli jsem to nevyprovokovala já, jestli jsem se nesmála moc, jestli jsem neměla odejít dřív. A hlavně, co to znamená pro můj vztah a pro práci. Druhý den v kanceláři jsem se snažila chovat normálně, ale když jsem kolegu potkala na chodbě, jen jsme si vyměnili krátké „ahoj“ a oba dělali, že se nic nestalo. Bylo mezi námi zvláštní napětí, kterému jsem se snažila vyhýbat.
Odpoledne jsem to už nedala a napsala kamarádce, se kterou si běžně říkáme i věci, za které se trochu stydíme. Domluvily jsme se na rychlé kávě po práci. Když jsem jí do detailu popsala, co se stalo, cítila jsem hrozný stud, ale zároveň obrovskou úlevu, že to konečně říkám nahlas. Nepřekvapivě mi řekla, že ten polibek nezmizí jen tím, že ho nebudu nikomu zmiňovat, ale že z něj taky nemusím dělat katastrofu století. Domluvily jsme se, že to zatím zůstane mezi námi. Já jsem si v duchu slíbila, že si v práci budu držet větší odstup, hlavně od něj. A zároveň jsem si přiznala, že to nebude tak jednoduché, jak bych chtěla.
