Článek
K mámě na oslavu jsem ten den jela spíš ze slušnosti. Měla jsem za sebou náročný týden a nejradši bych zůstala doma, ale vím, jak moc si na rodinných setkáních zakládá. V autě jsem si doslova „nasadila úsměv“ a říkala si, že to nějak přežiju. Když jsem přijela, dům už byl plný hlasů, všichni mluvili jeden přes druhého a bylo tam živo. Ve dveřích jsem rozdávala objetí a pozdravy, ale už v tu chvíli jsem cítila, že jsem vnitřně někde úplně jinde než ostatní.
Když rodinné vtípky začnou bolet doopravdy
V obýváku se rychle rozjel klasický program. Chlebíčky, přípitky, povinné focení. Postavila jsem se automaticky vedle mámy, abych byla „ta hodná dcera“, která se účastní a nic nekomentuje. Sestřenice pobíhala kolem s telefonem a pořád nás aranžovala do nějakých skupinek. U každé fotky jsem cítila, jak mi ten úsměv trochu tuhne, ale nechtěla jsem kazit atmosféru, tak jsem fungovala spíš automaticky. Postupně mi došlo, že se hlavně baví lidi v párech, co tam přišli se svojí polovičkou, a já se tak nějak automaticky zařadila k dětem a k těm, co jsou tam sami.
Po jídle se debata u stolu stočila do témat, která na podobných setkáních v posledních letech převažují. Děti, školky, školy, baráky na hypotéku, rekonstrukce koupelen a kuchyní. Seděla jsem tam, poslouchala historky o zlobivých školácích a stavebních firmách a neměla jsem moc co přidat. Když se na chvíli udělalo ticho, teta se na mě s úsměvem podívala a nahlas se zeptala, kdy se „konečně“ taky ukážu s břichem. Zasmála jsem se tomu, aby to nepůsobilo trapně, ale uvnitř mě to píchlo. Přesně tohle je téma, kterému se poslední rok sama v sobě spíš vyhýbám.
Útěk na balkon a první spojenec
K tetině otázce se hned někdo přidal s poznámkou, že jsem určitě moc náročná na chlapy, a kolem stolu se ozval pobavený smích. Na chvíli jsem úplně ztuhla a nevěděla, jestli mám něco říct, ohradit se, nebo to jen přejít jako vždycky. Nakonec jsem udělala to, co dělám pokaždé. Usmála jsem se, protočila oči a pronesla něco ve stylu, že „na všechno je čas“. Lidi se zasmáli, pozornost se přesunula jinam a já využila první příležitost. Omluvila jsem se, že si jdu na chvíli vyvětrat hlavu, vzala si skleničku do ruky a tiše vyklouzla na balkon.
Na balkoně bylo chladněji a mně se trochu ulevilo. Opřela jsem se o zábradlí, mlčela a prostě koukala dolů na dvůr. Snažila jsem se rozdýchat ten tlak v hrudi a zároveň sama sebe přesvědčovala, že to možná jen přeháním a jsem přecitlivělá. Jenže zároveň jsem věděla, že mě tenhle typ poznámek už dlouho vyčerpává. Po chvíli za mnou přišel brácha, s lahví a svojí skleničkou, a prohodil, že „se jde schovat před cirkusem“. Chvíli jsme jen stáli vedle sebe a nic neříkali, a pak se mě potichu zeptal, jestli mě ty řeči o dětech neserou víc, než dávám najevo, protože viděl, jak jsem u stolu při těch narážkách ztuhla.
Zjištění, že patřit můžu i po svém
Překvapilo mě, že si toho takhle všiml. Většinou mám pocit, že to všichni berou jako normální rodinné vtípky. Tak jsem mu rovnou přiznala, že se tam poslední dobou cítím jako vetřelec, který nesplnil zadání „normálního života“. Řekla jsem mu, že mě unavuje pořád dokola něco vysvětlovat a omlouvat, že žiju jinak. On jen pokrčil rameny a suše poznamenal, že máma je hlavně ráda, že jsem vůbec přijela, a že jestli někdo řeší moje „splnění tabulek“, je to spíš jejich problém než můj. Jeho klid mě trochu uklidnil. Uvědomila jsem si, že to, že tam sedím po svém a úplně nezapadám do jejich představ, ještě neznamená, že tam nepatřím.
Když jsme se vrátili dovnitř, už jsem se nesnažila být za každou cenu ve středu dění. Sedla jsem si do kuchyně k mámě a babičce a začala jim pomáhat krájet dort a chystat kávu. Nebylo to tak hlučné a cítila jsem se tam líp. Už jsem neměla potřebu být u všeho, pořád se smát a dokazovat, že jsem v pohodě. Spíš jsem si vybírala chvíle a lidi, se kterými mi bylo příjemně. Občas na mě ještě někdo pronesl nějakou poznámku nebo otázku na vztahy a děti, ale nechala jsem to víc být a nebrala si to tolik osobně. Cestou domů v autě jsem si říkala, že možná nikdy nebudu úplně „jejich typ“, ale ta rodina je pořád moje. Jen si v ní musím najít vlastní způsob, jak v ní fungovat a neztratit sama sebe.
