Článek
Na máminy kulatiny přijíždím později než ostatní. V práci se to natáhlo, pak cesta z Prahy, takže dorazím do salonku ve chvíli, kdy už jsou všichni usazení a nalití. Otevřu dveře a mám pocit, že přijíždím na oslavu, která už se dávno rozjela beze mě. Máma se ke mně rychle protlačí mezi stoly, obejme mě a bez řečí mi strčí do ruky tác s jednohubkami, že prý ať něco nesu, ať tu jen tak nestojím. Vezmu ho skoro s úlevou, protože aspoň vím, co mám dělat. Nasadím svůj naučený „oslava mód“ úsměv, rozdávám jídlo a v duchu si opakuju, že jsou to tři, čtyři hodiny, které prostě dám, a pak pojedu zase domů.
Když se u vlastního stolu cítíš cizí
Při přípitku skončím na kraji stolu. Po levé ruce prateta, kterou vídám jednou za pár let a znám ji spíš z vyprávění, po pravé straně švagr, se kterým jsme si nikdy moc neměli co říct. Skleničky cinkají, teta má proslov, všichni se smějí nějakým starým historkám. Poslouchám, jak si připomínají dovolené, rodinné průšvihy a zážitky z dětství. Většinu z toho bych v paměti asi ještě našla, ale už to nemám tak živé. U novějších historek jsem často nebyla vůbec, protože jsem byla v zahraničí nebo už v Praze. Občas přihodím nějakou poznámku, ale většinou jen přikyvuju, abych nenarušovala jejich rozhovor. V jednu chvíli mi dojde, že jsem si zvykla být spíš mezi jinými lidmi, v jiných situacích, a že tohle už není moje hlavní prostředí.
Postupně se konverzace stočí k dětem, hypotékám, bazénům, chalupám a kuchyním na míru. Všichni se překřikují, kdo má kde jakou rekonstrukci, kdo řeší školku nebo nový kočárek. Já tam nemám moc co nabídnout. Sestřenice se na mě najednou obrátí a s úsměvem, který mi připadá trochu napjatý, se zeptá, kdy si „už konečně taky něco pořídím“. Zamumlám, že to teď tak nemám, že mi vyhovuje život, jaký mám, a rychle to stočím zpátky na ni. Všimnu si ale pohledů, které si pár lidí u stolu vymění. Vysvětluju si je jako nesouhlas nebo aspoň nepochopení. Sedím tam a cítím se jako ta divná, u které se čeká, že z toho „vyroste“, nebo si to jednou rozmyslí. Jako by můj způsob života byl jen nějaká přechodná fáze.
Rodinná fotka, kde stojíš jen na kraji
Ten pocit se naplno projeví ve chvíli, kdy máma svolá rodinné focení „na památku“. Všichni automaticky vstávají, seskupují se podle rodinek. Rodiče, sourozenci, jejich děti. Já nějak automaticky ustoupím kousek dozadu, abych nepřekážela, a chvíli mám dojem, že jim to tak vlastně stačí. Sleduju, jak se aranžují, kdo koho bere do náruče, kdo si stoupne doprostřed. Teprve když se máma rozhlédne a všimne si mě, zarazí se a řekne něco jako: „A pojď si stoupnout taky, třeba sem na kraj.“ Poslechnu, stoupnu si stranou a v tu chvíli mě to opravdu zasáhne. Cítím se tam spíš jako doplněk, který se přidá, když už je všechno nastavené. Na fotce i v tom, jak se u toho cítím, jsem spíš bokem, ne v centru toho, co se tu bere jako rodina. A já si poprvé úplně jasně řeknu, že se tu necítím jako doma, ale jako host, který na chvíli přijel.
Po nějaké době se vytratím do malé kuchyňky vedle salonku. Původně jdu jen pro další kolu, ale nakonec si sednu na židli u okna a zůstanu tam. Snažím se zklidnit ten tlak na hrudi, který se ve mně nahromadil. Přemýšlím, že s nimi mám společnou minulost – dětství, svátky, rodinné rituály – ale v přítomnosti spolu skoro nejsme. Neznají moje přátele, nikdy se neptali na jména, neví, co pro mě znamenají. Moji práci shrnují do věty, že „dělám něco na počítači“, a přestože to nemyslí zle, působí to, jako by to nemělo žádnou váhu. Když se bavíme o mém životě, vejde se to do pár vět, a pak se to zase stočí k dětem a barákům. Dochází mi, že se sem vracím hlavně kvůli představě, jak by rodina měla držet při sobě, ne kvůli tomu, jaká ta naše skutečně je.
Přestat si lhát o tom, co je domov
Sedím tam a v hlavě si to všechno srovnávám. Nikdo mi neubližuje, nikdo na mě nekřičí, není tu žádné drama. A přesto odcházím pokaždé s pocitem prázdna, jako bych se snažila zapadnout do role, která mi už není blízká. Uvědomím si, že vlastně čekám, že jednou přijedu a najednou se to změní, že mě začnou brát jinak, že se tu začnu cítit přirozeně. A že se to zatím nikdy nestalo. V té kuchyňce si v tichu přiznám, že tohle prostředí mi už nedokáže dát pocit domova, po kterém toužím. Že to není o tom, kdo je špatný nebo dobrý, ale prostě o tom, jak různě teď žijeme. A že já si ten pocit „patřím sem“ budu muset budovat někde jinde a po svém.
Když se večer loučím, máma mě obejme a říká, ať přijedu častěji, že jí chybím. V jejím hlase cítím opravdový smutek a trochu viny, že to mám nastavené jinak. Nechci to otevírat mezi dveřmi, tak ji jen pevně držím a slíbím, že se ozvu. Neříkám jí, že další rodinnou oslavu už neberu jako povinnost, ale jako něco, co si budu vybírat podle toho, jak se zrovna budu cítit. Cestou domů sedím v tramvaji, na telefonu mi blikají zprávy od kamarádů, kteří se ptají, jak to šlo a jestli už jsem zpátky. Píšu jim upřímně, že to bylo zvláštní a že jsem unavená. A uvědomuju si, že u nich zažívám víc klidu a přijetí než dneska s vlastní rodinou. Je mi z toho smutno, ale zároveň se mi trochu uleví. Protože si to konečně přestávám omlouvat a začínám to brát jako fakt, se kterým můžu nějak naložit.
