Článek
Na ten víkend v horách jsme se s kamarádkou domlouvaly skoro rok. Pořád se do toho něco připletlo – děti, práce, nemoc. Když jsem je nakonec opravdu v pátek odvezla k babičce na celý víkend, sedla jsem do auta s pocitem podivné svobody a zároveň provinění. V hlavě mi běželo, jestli to zvládnou v pohodě, jestli tam nebudou moc zlobit, a do toho jsem se sama sebe ptala, jestli jsem hrozná máma, když se těším, že budu dva dny jen „sama za sebe“. V penzionu kousek od sjezdovky jsem si večer nachystala půjčenou kombinézu a lyžáky a došlo mi, že jsem na lyžích nestála několik let. Ráno jsem se do toho všeho soukala rozespalá a trochu jsem se bála, že se ztrapním hned na první jízdě. Kamarádka mě uklidňovala, že pojedeme jen po modré, „pro děti“, a já si v duchu opakovala, že hlavně nesmím nic zlomit.
První jízda a pocit, že překážím
První jízdu jsem jela skoro jako začátečník. Pomaloučku, u kraje, každý oblouk jsem si hlídala, jako bych ho dělala poprvé. Překvapilo mě, že tělo nezapomnělo všechno, pořád jsem věděla, jak přenášet váhu, jen mi chyběla jistota. Kolem mě ale v rychlosti projeli chlapi v barevných bundách a hned mě napadlo, že jim tam překážím. Připadala jsem si neohrabaně, stará a opatrná. Kamarádka mi nahoře připomněla, že mám jet svoji stopu, nekličkovat a neřešit, kdo jede kolem, že zodpovědnost má ten, kdo přijíždí shora. Říkala jsem si, že po pár jízdách se snad uvolním a přestanu tak moc sledovat každého, kdo mě míjí.
Při jedné z dalších jízd jsem zase jela u kraje a soustředila se na to, abych dělala klidné oblouky a nerozjížděla se moc rychle. Najednou jsem za sebou zaslechla nějaké zaklení, ani jsem nestihla zaregistrovat, odkud zvuk jde, a v tu chvíli mě něco prudce trefilo zezadu do nohou. Letěla jsem na bok, lyže mi vyletěly z vázání a najednou jsem ležela v mokrém sněhu, úplně otřesená. První vteřiny jsem jen zírala před sebe a snažila se zorientovat, co se vlastně stalo. Pak se ozvala bolest v koleni, takové ostré píchnutí, po kterém mi v hlavě naskočilo jediné: „Prosím, ať to není přetržený vaz.“ Pomalu jsem zkusila pohnout prsty v botě a pak i kolenem. Šlo to, ale bolelo to hodně a já jsem začala mít silný strach, že budu zase měsíce vyřazená z běžného fungování.
Srážka, šok a nečekané ponížení
U mě zastavil chlap v helmě a tmavých brýlích. Čekala jsem reflexivní „nezlobte se, jste v pořádku?“, ale místo toho na mě vyjel, že jsem mu vjela do cesty a co tam dělám scény. Chvilku jsem na něj jen koukala, protože mi nedocházelo, že to myslí vážně. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem jela pomalu u kraje, nijak jsem nekličkovala a že on jel shora, takže měl přizpůsobit rychlost a objet mě. On ale ještě přitvrdil, zvýšil hlas, mával přede mnou hůlkou a bylo z něj úplně jasné, že má potřebu mi dát najevo, že já jsem ta neschopná, co nemá na sjezdovce co dělat. V tu chvíli se mi spojovala bolest z kolene, šok z pádu a vztek z té nespravedlnosti.
Naštěstí ke mně během chvíle dojela kamarádka. Hned se ke mně sklonila s otázkou, jestli jsem v pořádku, a když slyšela, jak na mě ten chlap řve, pustila se do něj. Řekla mu, že to byl on, kdo mě srazil zezadu, a že má ještě drzost se rozčilovat. On si v jeden moment sundal brýle, aby si utřel zamlžené sklo, a jak zvedl hlavu, uviděla jsem mu do obličeje. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Ten obličej jsem znala až moc dobře. Dívá se na mě můj šéf z práce. Ten, co na poradách působí klidně, rozumně, mluví o kultuře respektu a zodpovědnosti. Teď na mě stojí a řve uprostřed sjezdovky. Zarazila jsem se v půlce věty a v hlavě mi pořád dokola běželo: „To není možný. To je fakt on?“
Když se vám nechce mlčet před šéfem
První moje reakce byla, že jsem měla stažený žaludek. Představila jsem si pondělní poradu, jeho výraz u stolu, když bude mluvit o rozpočtech a odměnách, a sebe, jak tam sedím a vím, že jsme se srazili na sjezdovce. Na vteřinu jsem měla chuť to celé nějak spolknout, neeskalovat to, prostě říct, že dobrý, nic se nestalo, jen abych si to u něj „nerozlila“. Jenže mě v tu chvíli zase píchlo v koleni a došlo mi, že kdyby to byl kdokoliv jiný, vůbec bych o tom takhle nepřemýšlela. Normálně bych si za svým stála. A jen proto, že je to šéf, mám držet pusu?
Nadechla jsem se a co nejklidnějším hlasem mu řekla, že mě srazil on, že mě bolí noha a že pokud se to nezlepší, budeme to muset řešit přes horskou službu a oficiálně sepsat, protože podle pravidel byla jeho povinnost mě objet. Najednou jako by ustoupil. Viděla jsem, jak se mu v obličeji něco změní, hlas ztišil, začal mluvit o „nešťastné náhodě“ a že se to prostě blbě sešlo. Nabídl, že mě doprovodí dolů, pomůže mi se sebrat lyže a že samozřejmě zaplatí případné ošetření. Během pár vteřin se začal chovat úplně jinak – předtím jsem pro něj byla jen cizí pomalá ženská, co mu zkazila jízdu, a najednou podřízená, u které si nemůže dovolit všechno.
Bolavé koleno a ještě bolavější zjištění
Pomalu jsem se zvedla, zkusila na tu nohu stoupnout a zjistila, že to sice bolí, ale ustojím to. Domluvili jsme se, že sjedeme opatrně k dolní stanici. On jel kousek za mnou, kamarádka vedle mě a po očku se na mě dívala pohledem „to není možný, to je ten tvůj šéf, viď“. Dole jsem šla na ošetřovnu, zatímco oni čekali venku. Doktor mi koleno prohmatal, poslal mě na rentgen a nakonec řekl, že to vypadá „jen“ na pohmoždění a pár dní klidového režimu. Když jsem pak odpoledne seděla v penzionu s nohou zabalenou v ledu a kamarádka mi dělala čaj, v hlavě se mi pořád vracel ten moment, jak na mě řval, a pak ten rychlý obrat do slušného tónu, když zjistil, kdo jsem.
Uvědomila jsem si, jak jinak najednou vnímám jeho „vyrovnanost“ a „slušnost“ v práci. Došlo mi, že ten jeho rozvážný klid platí hlavně v situacích, kdy má co ztratit. Když si myslel, že jsem jen anonymní ženská na svahu, klidně mě seřval a shodil, i když mi evidentně ublížil. Slušnost se objevila až ve chvíli, kdy pochopil, že jsem někdo, kdo ho zná a kdo o tom může mluvit. V pondělí ráno jsem do práce šla s ortézou pod kalhotami a nervózním žaludkem, ale zároveň s pocitem, že už pro mě není tak nedotknutelný jako dřív. A jsem ráda, že jsem se na té sjezdovce nenechala umlčet jen proto, že je to můj šéf.
