Článek
Seděla jsem v kuchyni, dodělávala bramborový salát a pouštěla si koledy z notebooku na lince. V obýváku běžela pohádka, kterou jsem viděla už stokrát, ale nechávala jsem ji puštěnou hlavně kvůli pocitu, že tu nejsem úplně sama. Letos jsem po dlouhé době bez partnera, rodiče měli přijet až druhý den, takže jsem se snažila Štědrý den vyplnit malými rituály, aby na mě nedolehla samota naplno. Nalévala jsem si svařák do hrnku, koukla na telefon a tam jedna z těch typických fotek – usměvavý pár u stromečku. Bodlo mě to, ale nahlas jsem si řekla, že to vlastně není tak špatné, být sama. Zvedla jsem hrnek, v tu chvíli někdo zazvonil u dveří.
Když se ozve zvonek, který nečekáte
Nejdřív jsem si myslela, že to budou sousedi, třeba něco zapomněli, nebo že si pošťák spletl dny. V tomhle čase už nikoho nečekám, mám to nastavené tak, že Štědrý den je jen můj. Podívala jsem se do kukátka a tam jsem uviděla siluetu, kterou jsem okamžitě poznala. Martin. Můj ex, se kterým jsem byla několik let a se kterým jsem se rozešla před třemi lety dost dramaticky. Jak jsem ho uviděla, úplně se mi stáhl žaludek. Během chvíle mi hlavou proběhlo spousta otázek: co tady chce, proč zrovna dneska, stalo se něco? Otevřela jsem a on tam stál s rukama hluboko v kapsách, trochu nejistý. Ahoj, řekl, vím, že je to divný, ale potřeboval bych od tebe jednu věc.
Pustila jsem ho dovnitř skoro automaticky. Představa, že se o něčem bavíme na chodbě mezi rohožkami a dveřmi od výtahu, mi přišla ještě horší než to, že ho mám v bytě. A samozřejmě zvědavost udělala svoje. Jak si zouval boty, snažila jsem se odhadnout, jestli je nervózní, jestli mu něco je, jestli… jestli mu třeba něco došlo. Nabídla jsem mu čaj, ale odmítl, že se jenom na chvilku zastavuje. Sedl si na kraj židle v kuchyni, skoro se ani neopřel, a začal mi vysvětlovat, že si u mě kdysi nechal jeden „vánoční dárek“ a že by ho teď potřeboval zpátky, protože se mu hodí.
Zapomenutý kabát a všechno, co odnesl
Chvíli jsem na něj jen koukala a vůbec nevěděla, o čem mluví. V hlavě jsem si procházela všechny možné věci, které u mě mohl mít, ale nic mi nesedělo. Až pak mi to došlo. Ten béžový kabát. Ten, co mi dal k Vánocům poslední rok, kdy jsme spolu byli. Dostala jsem ho těsně před tím, než jsme se hrozně pohádali a rozešli, takže jsem ho nikdy nezačala nosit. Ležel měsíc v předsíni na věšáku a pokaždé, když jsem ho viděla, připomněl mi všechny ty hnusné hádky na konci. Nakonec jsem ho v igelitu odnesla do sklepa. Martin teď seděl v mojí kuchyni a říkal, že sháněl pro svou přítelkyni kabát, vzpomněl si na tenhle, který byl docela drahý, a došlo mu, že asi pořád leží u mě. Dodal, že zkoušel psát na moje staré číslo a na messenger, ale nebyl si jistý, jestli to došlo, a když je teď na Vánoce u rodičů kousek odsud, přišlo mu jednodušší se stavit osobně. Nabídl, že se mnou klidně do sklepa dojde, aby to nebylo trapné.
Tak jsme šli. Zamkla jsem byt, on šel přede mnou, mezi námi to zvláštní ticho, kdy nevíte, jestli máte mluvit, nebo je lepší mlčet. Občas jsme prohodili něco o práci, o tom, že v baráku je pořád stejný smrad v přízemí a že výtah pořád skřípe. Všechno to bylo strašně opatrné. Ve sklepě jsem odemkla kóji a začala se přehrabovat v krabicích, až jsem vytáhla igelit s kabátem, na který jsem za ty roky úplně zapomněla. Podala jsem mu ho a on si ho vzal opatrně, skoro ho uhladil. Tenkrát jsem vybral fakt dobrý, pousmál se, teď by se strašně hodil mojí přítelkyni. V tu chvíli mě to hodně zabolelo. Uvědomila jsem si, že ten dárek už dávno nemá se mnou nic společného. Zároveň mě stud pálil v obličeji, protože jsem si někde hluboko v sobě přiznala, že jsem si na vteřinu myslela, že třeba přišel kvůli mně.
Když si uvědomíte, že jste jen úschovna
Neudržela jsem se a zeptala se ho, jestli mu nepřijde zvláštní vzít si ode mě vánoční dárek, který byl původně pro mě, a dát ho jiné ženě. Řekla jsem to napůl s úsměvem, napůl s takovou tou uražeností, kterou člověk nedokáže úplně skrýt. Připadala jsem si v tu chvíli hrozně poníženě, měla jsem pocit, že jsem jen místo, kde má odložené věci, které se mu teď hodí. Martin trochu protočil oči a řekl něco ve stylu, že je to „jen kabát“, že by byla škoda, aby ležel ladem, a že doufal, že to pochopím. Nechtěla jsem se hádat, zvlášť ne ve sklepě na Štědrý den, tak jsem to nechala být. Cestou nahoru jsme skoro nemluvili. Cítila jsem, že se ve mně něco mění.
U dveří mi podal ruku, popřál hezké svátky a dodal, že jsem vždycky byla „rozumná“. Znělo to formálně, skoro pracovně, ne jako něco, co by řekl člověku, se kterým kdysi plánoval budoucnost. Přikývla jsem, poděkovala, a jakmile se za ním zabouchly dveře, opřela jsem se o ně čelem. Slzy mi začaly téct samy, ani jsem je nezkoušela zadržet. Nevím, jestli to byl smutek, vztek, nebo úleva. Asi od každého kousek. Po chvíli jsem si utřela oči, vrátila se do kuchyně, ztlumila televizi a nalila si další svařák. Uvědomila jsem si, že jsem se právě zbavila nejen kabátu v igelitu, ale i poslední iluze, že mezi námi může někdy ještě něco být. Ten večer jsem nakonec strávila klidněji, než jsem čekala. Byla jsem sama, ale už jsem tolik nepřemýšlela o minulosti. A došlo mi, že je to docela dobrý vánoční dárek, který jsem si tentokrát dala sama.
