Článek
Po práci jsem rovnou zamířila do školy. Byla jsem unavená, v hlavě ještě pracovní maily a k tomu čerstvá vzpomínka na zprávu z elektronické žákovské: nepovedený test, vyrušování v hodině, poznámka. Celý týden jsem byla napjatá, že se na třídních schůzkách dozvím další „radostné novinky“. V duchu jsem si už plánovala, jak doma zavedeme přísnější režim, víc učení, méně tabletu. Ve třídě bylo plno rodičů, šum a nervozita. Sedla jsem si dozadu, vytáhla mobil a projížděla zprávy, spíš abych zaměstnala ruce. Měla jsem pocit, že nejdu na schůzku, ale spíš na nějaké hodnocení, kde mi zase naznačí, že to jako máma nemám pod kontrolou.
Když čekáte kritiku a slyšíte víc
Třídní schůzka začala klasicky. Třídní mluvila o prospěchu, o tom, jak je třída živá, ale šikovná, a že se blíží pololetí. Víc jsem ale vnímala věty o tom, že „někteří žáci by potřebovali víc podpory doma“ a že je důležité dětem připomínat domácí úkoly. V tu chvíli jsem se automaticky zařadila do té problematické skupiny rodičů, i když nikoho nejmenovala. Když pak řekla, že si s každým z nás může promluvit zvlášť, cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. Sledovala jsem frontu u jejího stolu, rodiče si sedali, pár minut si povídali, odcházeli s neutrálním nebo trochu otráveným výrazem. V hlavě mi běžely různé scénáře, od jemného napomenutí až po dramatický výčet selhání, a já tam seděla a čekala, co si vyslechnu.
Když na mě konečně přišla řada, posadila jsem se naproti ní a nasadila naučený usměvavý výraz „všechno zvládáme“. Ona vytáhla sešit, podívala se do něj a začala v podstatě tím, co jsem čekala. Zmínila průměrnou známku z posledního testu, že by mohl trochu přidat, že v hodině někdy nesleduje výklad, kouká z okna a občas zapomene pomůcky. Nic, co bych už někdy neslyšela. Přikývla jsem, vysvětlila, že se doma snažíme víc dohlížet, že ale často bojujeme s jeho roztržitostí, že když ho něco nezajímá, úplně vypne. Působilo to jako rutinní rozhovor: fakta, návrhy, co zkusit jinak. Vlastně se mi trochu ulevilo, že se nic dramatického neděje, ale zároveň ve mně zůstával ten pocit, že se pořád točíme jen kolem toho, co je špatně.
Malý papírek, který změnil všechno
V jednu chvíli se učitelka odmlčela, zavřela sešit a sáhla do složky vedle sebe. Vytáhla malý, přeložený ručně psaný lístek a podala mi ho přes lavici. Řekla, že letos každému dítěti napsala pár vět osobní zpětné vazby a že nám je radši dá písemně, protože na schůzkách má na každého málo času a nestihla by všechno říct. Vzala jsem ten papírek do ruky a najednou jsem byla nejistá. Chvíli jsem ho jen držela, skoro jsem se bála ho rozložit, protože jsem čekala další seznam nedostatků, tentokrát možná konkrétnější a osobnější. Zároveň mě ale napadlo, že by v tom taky mohlo být něco jiného než jen známky a připomínky.
Když jsem lístek konečně rozložila, první věta mě úplně zastavila. Píše v ní, že si moc váží synovy citlivosti a toho, jak pomáhá slabším spolužákům. Další řádky mluvily o tom, že je vnímavý, že si všimne, když je někomu smutno, že dokáže rozesmát děti, které stojí stranou. Že se často zastane těch, kteří si to sami neumí vyřídit. V půlce čtení jsem už skoro neviděla na písmo, oči mě pálily a měla jsem slzy v očích. Seděla jsem na židli ve školní třídě a uvědomila si, že o tomhle se na schůzkách skoro nikdy nemluví. Nečekala jsem, že ve škole někdo vidí i tohle a považuje to za důležité. Bylo mi trapně, že se mi leskly oči mezi ostatními rodiči, ale zároveň jsem cítila obrovskou úlevu a vděčnost. Najednou to nebyly „jen“ poznámky a testy, ale skutečnější obraz mého dítěte.
Cestou domů jsem nad tím pořád přemýšlela. Jak jsem si ještě před hodinou připravovala proslov o tom, že se musí víc snažit, být zodpovědnější, míň zapomínat. Jak rychle dokážu zapomenout na věci, které se do elektronické žákovské nedají zapsat jako známka. Doma mě přivítal syn u stolu, měl před sebou stavebnici, dělal, že je úplně v klidu a že se o schůzky vlastně nezajímá. Sedla jsem si k němu, chvíli nic neříkala, jen ho pozorovala. Pak jsem vytáhla ten lístek a podala mu ho se slovy, že chci, aby si to přečetl nahlas. Sledovala jsem, jak mu po tváři přeběhl nejdřív pobavený, pak soustředěný výraz. V jednu chvíli se mu taky trochu zaleskly oči, ale hned to schoval za nějaký uštěpačný komentář. Stačilo mi to. Řekla jsem mu, že jsem na něj pyšná hlavně kvůli tomu, jaký je člověk, ne jen kvůli známkám. A v duchu jsem si slíbila, že příště, než začnu kvůli jedné špatné známce vymýšlet tresty a zákazy, vzpomenu si na tenhle lístek a připomenu si, že školní prospěch je jen jedna část toho, jaké to dítě je.
