Článek
K mámě přijíždím dopoledne, jako vždycky 24. prosince. Odemknu si a hned ucítím silnou vůni rybí polévky a vanilkových rohlíčků. Přesně ta kombinace, na kterou jsem zvyklá od dětství. Máma vyběhne z kuchyně, obejme mě, rychle mi sundá kabát a začne mluvit o tom, jak bylo ráno na chodníku náledí a jestli jsem neuklouzla. Všechno vede hodně praktickým směrem. Obě víme, že jsou to první Vánoce bez táty, ale ani jedna to neřekne nahlas. Já jedu s tím, že jí to nechci komplikovat, že budu prostě „hodná“ a přizpůsobím se. Sednu si ke stolu, koukám na ty známé hrnce, talíře, krabice s cukrovím a říkám si, že to vypadá skoro stejně jako loni. Jenže ten rozdíl cítím pokaždé, když se odmlčíme.
Snažíme se o dokonalou kopii minulosti
Máma mi skoro hned podává zástěru. „Tak, slečno cukrářko, salát,“ řekne a ukáže na velkou mísu s bramborami. „Musíme ho udělat přesně tak, jak ho dělal táta.“ Začne mi doslova diktovat: tolik a tolik okurek, cibuli nakrájet úplně najemno, majonézy jen trochu, aby „to nebylo utopený“. V jednu chvíli mě to skoro rozesměje, protože je v tom až úzkostná snaha trefit se do něčeho, co už nejde zopakovat. Ale nic neříkám, jen dělám, co chce. U stolu na prostírání mezitím položí tátův starý ubrousek. Ten, co tam míval vždycky, protože si u jídla pořád utíral ruce. Chvíli ho uhlazuje a upravuje, jako něco důležitého. Poprvé mě napadne, že se možná víc snažíme zrekonstruovat minulost než spolu být v tomhle dni tak, jak opravdu je.
Odpoledne jde podle známého plánu. V televizi běží pohádky, které nikdo pořádně nesleduje, ale musí být zapnuté, protože „tak to vždycky bylo“. Jdeme na povinnou procházku kolem sídliště, i když je hnusná břečka a ani jedna na to nemáme náladu. Po třetí hodině máma zakáže jíst sladké, protože pak by nám prý nechutnal kapr. Vždycky to tak dělala, protože to tak chtěl táta. Každou chvíli pronese něco jako: „Tady by táta řekl, že už zase zdržuju,“ a sama si na to odpoví. Přidává jeho typické poznámky, jako by ho suplovala. Mně z toho začíná být úzko. Snažím se usmívat, občas něco poznamenat, ale uvnitř se cítím spíš jako někdo, kdo jen plní předepsaný program, kterému sám nerozumí. Čím víc se snažíme držet toho, „jak to vždycky bylo“, tím jasněji cítím, že už nic není stejné.
Okamžik, kdy jeden talíř chybí
Když začneme prostírat stůl, máma automaticky vytáhne tři talíře. Jeden pro sebe, jeden pro mě a ten třetí… Vezme ho do ruky, udělá krok ke stolu a najednou se zastaví. Vypadá to, jako by si to uvědomila až v půlce pohybu. Chvíli ten talíř jen tak drží, pak ho beze slova vrátí do skříňky. V kuchyni je v tu chvíli úplné ticho. Mně se stáhne hrdlo a napadne mě říct něco jako „můžeme ho tu nechat“, ale místo toho jen zamumlám, že stůl vypadá hezky, a jdu pro příbory. Obě děláme všechno proto, abychom nemusely říct tu jednu jednoduchou větu: že tu táta není a že je to hrozně znát.
U večeře jíme kapra a salát, který chutná skoro úplně stejně jako dřív. Jenže já mám pocit, že jím jen ze zvyku. Máma si pečlivě hlídá, aby na stole bylo všechno jako jindy. Svíčka, miska s jablky, oříšky, dokonce ta stará prasklá mísa, kterou jsem už loni chtěla vyhodit. Mezi sousty se mě ptá: „Je to tak dobrý jako od táty?“ Automaticky přikývnu a řeknu, že jo, i když mám v žaludku spíš stažený pocit než vděčnost. V jednu chvíli mě přepadne zvláštní vztek. Ne na mámu, ale na celý ten rituál. Připadá mi, že nás nutí dělat, že jsme v pohodě, jen aby se zachovalo něco, co už prostě neexistuje.
Když se Vánoce změní v povinnost
Po jídle se přesuneme ke stromečku. Dárky si rozbalíme rychleji než kdy jindy, spíš z povinnosti než z radosti. V televizi běží koledy, ale nikdo je neposlouchá. Máma si omylem sedne do tátova křesla. Je to takový divný okamžik. Vidím ji tam, jak v tom velkém křesle sedí nejistě, ruce složené v klíně, záda shrbená. V tu chvíli přestane působit tak, že má všechno pod kontrolou. Najednou vypadá strašně unaveně. Já si uvědomím, že když o tom nebudeme mluvit dneska, možná budeme další roky opakovat ten samý den, jen s přibývající únavou a mlčením.
Nakonec to nevydržím a opatrně začnu. Řeknu, že mi je dneska nějak divně, že mám pocit, jako bychom celý den dělaly věci hlavně kvůli tátovi, který tu není. Neříká se mi to snadno, bojím se, že ji tím zraním nebo rozzlobím. Máma chvíli mlčí, kouká na stromeček a já už mám chuť to vzít zpátky. Pak ale sklopí oči a potichu řekne, že se bála, že to tak cítí jen ona. Přizná, že chtěla mít všechno stejné, aby si nemusela naplno připustit, že ten jejich společný život skončil. Sedíme tam spolu a poprvé to neobcházíme. Domluvíme se, že příště nemusíme držet všechno přesně jako to bylo dřív. Že si necháme jen to, co nám teď doopravdy dělá dobře, a zbytek můžeme změnit. V tu chvíli mám poprvé pocit, že ty první Vánoce bez táty nejsou jen nepovedeným pokusem napodobit minulost, ale i malým začátkem něčeho nového, ve kterém můžeme být víc upřímné samy k sobě i jedna k druhé.
