Článek
Když jsem přišla do restaurace na firemní večírek, měla jsem to v hlavě jasně srovnané. Sednu si, dám si večeři, popovídám si s pár lidmi, se kterými se normálně vídám v kuchyňce, a tím to pro mě skončí. Měla jsem nové šaty a vysoké podpatky, na které nejsem vůbec zvyklá. Na chození dobré, ale na tancování se v nich skoro nedá hýbat. Představa, že v nich budu poskakovat uprostřed sálu, mi byla hodně nepříjemná. Navíc se před lidmi nerada nějak předvádím, mám pocit, že mě pozorují a hodnotí, i když asi ve skutečnosti nikdo neřeší, co dělám. Stejně jsem si sedla co nejblíž ke zdi, abych byla trochu schovaná.
Když vás ze židle zvedne extrovert
Po jídle DJ zesílil hudbu a začal pouštět známé písničky, takové ty klasiky z rádií. Vyzýval nás, ať jdeme tancovat, ale většina lidí se tvářila podobně jako já. Několik odvážnějších se zvedlo, zbytek zůstal sedět a dál si povídal. Byla jsem v té druhé skupině. Vedle mě si sedl kolega, se kterým často probereme v kuchyňce úplně všechno od počasí po šéfa. On je přesný opak mě – společenský, uvolněný, pořád má nějaký vtípek. Šťouchl do mě loktem a řekl, že bych měla jít aspoň na jednu písničku, protože jsem prý „pořád jen za monitorem“ a tohle je šance se trochu ukázat i jinak.
Odbyla jsem ho s tím, že netancuju a že se u toho cítím trapně. Jako bonus jsem přidala výmluvu na ty podpatky, protože to byla zčásti pravda. On se zasmál a bylo vidět, že moje námitky nebere moc vážně, a prohlásil, že o to víc to bude zábava. Než jsem stihla pokračovat v obhajobě, vzal mě prostě za ruku a zvedl se. Udělal to tak samozřejmě a klidně, že jsem úplně ztuhla. Vytáhnout mu ruku a zůstat sedět by v tu chvíli působilo skoro dramatičtěji než jít. V hlavě se mi míchal odpor, že mě zase někdo tlačí do něčeho, co nechci, a zároveň zvědavost, jaké to bude, když jednou neuhnu.
Nečekané ticho a světla jen na mě
Když jsme šli směrem k parketu, viděla jsem, jak se pár lidí otáčí naším směrem. Od našeho stolu jsme byli první, kdo se zvedl tancovat, takže jsme byli trochu nápadní. V momentě, kdy jsme došli doprostřed, DJ na chvíli stáhnul hudbu, aby něco zahlásil do mikrofonu. Z vedlejšího stolu někdo žertem zakřičel naše jména a na vteřinu se zdálo, že všichni ztichli. Měla jsem pocit, že všichni čekají, co tam předvedeme. Najednou mi horko vystoupilo do tváří a úplně jsem si uvědomila, že přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout – stát uprostřed, za ruku s kolegou, a být na očích.
Kolega si toho všiml stejně rychle, podíval se na mě, usmál se a nahlas prohodil něco ve smyslu, že od nás nikdo nemusí čekat soutěžní choreografii. U našeho a pár okolních stolů se ozval smích, DJ to hned využil, pustil hudbu zase naplno a to ticho bylo pryč. Lidi se vrátili ke svým rozhovorům a já cítila, jak z nás ten největší tlak trochu opadá. Začali jsme tancovat úplně normálně, žádné kroky, které by si zasloužily pozornost. Prostě jsem se hýbala do rytmu tak, jak to v těch podpatcích šlo. Postupně se k nám přidaly další páry a najednou jsme byli jen dva z mnoha.
Když trapná chvíle změní celý večer
Po první písničce mi došlo, že to není tak hrozné. Srdce mi ještě bušilo, ale zároveň jsem se začala smát sama sobě, jaký z toho byl v mojí hlavě problém. Kolega se zeptal, jestli dám ještě jednu, a já překvapivě kývla. Přežili jsme i druhou písničku, pak jsme se na sebe podívali, oba byli trochu zadýchaní, a beze slov jsme se shodli, že si jdeme sednout. U stolu za námi někdo utrousil, že jsme to hezky „rozjeli“ a že to působilo sympaticky, že se někdo odvážil jako první. Ty poznámky mě trochu rozhodily, nejsem zvyklá, aby se o mně takhle mluvilo, i když to bylo pozitivní, ale zároveň se mi ulevilo, že to zvenčí asi nevypadalo tak hrozně, jak jsem si představovala.
Zbytek večera jsem najednou zvládala mnohem uvolněněji. Seděla jsem, povídala si, občas jsem se s někým ještě zvedla na jednu písničku, ale už jsem neměla ten pocit, že na mě všichni civí a něco ode mě čekají. V hlavě se mi vracel ten moment, kdy DJ stáhl hudbu a my stáli uprostřed sálu za ruce, a místo hrůzy ve mně vyvolával spíš pobavení. Když jsem pak večer jela domů, nohy jsem měla z těch podpatků dost unavené, ale cítila jsem se klidněji. Došlo mi, že jsem zvládla něco, do čeho bych se sama asi nepustila. A že někdy pomůže, když vás někdo vezme za ruku a přiměje vás udělat něco, do čeho byste sami nešli, i když je to na pár vteřin hodně nepříjemné.
