Článek
Pracovala jsem ve firmě už několik let a poslední dva roky byly hodně náročné. Nový šéf přinesl změny, které by možná na papíře vypadaly dobře, ale v praxi znamenaly hlavně chaos. Zadání se měnila ze dne na den, někdy z hodiny na hodinu, a nikdo vlastně pořádně nevěděl, co je priorita. Zpětnou vazbu jsme dostávali minimálně, a když už, tak spíš obecné fráze než něco konkrétního, s čím by se dalo pracovat. Na poradách jsem se většinou držela zpátky, protože jsem nechtěla být ta, co zase něco „komplikuje“. Předvánoční firemní večírek v pronajaté restauraci jsem proto brala jako šanci si od toho všeho oddechnout a aspoň na chvíli na to nemyslet. Jenže jsem na to stejně pořád myslela.
Jak se z večírku stane zlom
Po pár skleničkách vína se atmosféra uvolnila. Lidi začali mluvit otevřeněji, někdo si povzdechl nad uzávěrkami, další si dělal legraci z toho, jak často přepisujeme stejný report. Seděla jsem u stolu s pár kolegy a naproti mně šéf. Smál se, jak „všechno zvládáme“ a jak je rád, že „to tak dobře běží“. V tu chvíli mě ten rozdíl mezi jeho spokojeností a naší únavou opravdu zarazil. Měla jsem pocit, že mluví o jiné firmě. Všimla jsem si, že někteří u stolu jen přikyvují, jiní si radši dolévají skleničku a nic neříkají. V hlavě se mi honilo, že jestli to neřeknu teď, tak už asi nikdy.
Víno, upřímnost a okamžik hrůzy
Začala jsem opatrně, skoro nevinně. Něco jako: „No, zvládáme, ale občas je to teda dost náročné.“ Čekala jsem, že to přejde v běžné stěžování, ale místo toho jsem se nadechla a pokračovala. Najednou jsem začala říkat všechno, co jsem měsíce dusila v sobě. Mluvila jsem o chaotických zadáních, o tom, že nám chybí jasné priority a že často vůbec nevíme, podle čeho nás hodnotí. Řekla jsem nahlas i to, že se většina z nás bojí něco říct, aby nebyla za potížisty. Snažila jsem se mluvit klidně, ale cítila jsem, jak se mi chvěje hlas, a párkrát se mi zlomil. Šéf byl nejdřív viditelně zaskočený, trochu dotčený, dokonce zkusil zlehčující vtip, ale pak si všiml, že někteří kolegové tiše přikyvují. Jiní koukali do stolu. Ztichl a jen poslouchal. Nakonec prohlásil, že „tohle asi není úplně téma na večírek“ a že bychom se k tomu měli vrátit v práci v klidu. V tu chvíli jsem si naplno uvědomila, co jsem právě udělala, a bylo mi z toho hůř než z alkoholu.
Cestou domů v nočním autobuse jsem se dívala z okna a v hlavě si přehrávala každou větu. Najednou jsem slyšela sama sebe, jak to muselo znít jemu. Začala jsem panikařit, jestli jsem to nepřehnala, jestli jsem radši neměla mlčet dřív. V duchu jsem si představovala scénáře, jak mě v lednu čeká „přátelský“ rozhovor, po kterém mi buď naznačí, že se mám poohlédnout jinde, nebo mi aspoň znepříjemní práci. Ráno jsem se probudila s lehkou kocovinou a hodně těžkým pocitem v žaludku. Po cestě do práce jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že když na to přijde, budu stát za tím, že mi šlo o zlepšení, ne o útok.
Pozvánka, kterou jsem vidět nechtěla
V kanceláři jsem zapnula počítač a mezi prvními maily na mě vyskočila zpráva s předmětem „Pozvánka na schůzku – zpětná vazba a plán 2026“. Organizátor: můj šéf. Účastník: jen já. Jakmile jsem to viděla, udělalo se mi zle. Bylo mi okamžitě jasné, že to musí souviset s večírkem. Ukázala jsem mail kolegyni, která jen zkontrolovala, jestli jí něco podobného nepřišlo, pokrčila rameny a řekla, že to klidně může být jen klasické roční hodnocení. Racionálně jsem věděla, že má pravdu, ale ruce se mi stejně rozklepaly. Do odpolední schůzky jsem nebyla schopná se pořádně soustředit, tak jsem si aspoň sepsala pár bodů: co jsem včera myslela, proč jsem to říkala a že navrhuju konkrétní změny, ne jen kritiku.
Na schůzku jsem dorazila o pár minut dřív, abych se trochu zklidnila. Šéf mě pozval dál, nalil mi vodu a začal tím, že nad včerejškem přemýšlel. Řekl, že ho to nejdřív spíš rozčílilo, že si říkal, jak jsme nevděční a jak si neuvědomujeme, kolik se toho povedlo. Pak ale prý nad tím seděl doma a došlo mu, že z jeho pozice některé věci prostě nevidí. Přiznal, že ho to naštvalo, ale zároveň řekl, že je vlastně rád, že to někdo řekl nahlas a že to může být užitečné při plánování příštího roku. Čekala jsem spíš obranu nebo výčitky, a tak mě tohle upřímné přiznání překvapilo.
Když kritika otevře úplně nové dveře
Pak přišel návrh, který jsem vůbec nečekala. Zeptal se mě, jestli bych mu nechtěla pomoct vymyslet, jak nastavit pravidelné týmové schůzky se zpětnou vazbou a jak líp zapojit tým do plánování úkolů, když to zespodu tak silně vnímám. Chvíli jsem koktala, protože jsem na to nebyla připravená. Pak jsem opatrně souhlasila, že to můžeme zkusit, ale že na to nejsem žádný expert, jen jsem prostě frustrovaná z toho, jak to je teď. Usmál se a řekl, že právě to je ten důvod, proč chce slyšet můj pohled. Z místnosti jsem odcházela s obrovskou úlevou, ale zároveň s pocitem, že se něco změnilo. Došlo mi, že když jsem to jednou řekla nahlas, už nemůžu jen sedět v kuchyňce a nadávat. Ta ranní pozvánka v mailu, které jsem se tak lekla, nakonec znamenala začátek otevřenějšího vztahu se šéfem i jiný vztah k mé vlastní práci. V následujících dnech jsme opravdu začali mít pravidelná týmová setkání a já jsem si poprvé připadala, že mám šanci věci ovlivnit, nejen je pasivně snášet.
